Cesta na start. . Konečně se přiblížila první středa v měsíci červnu, kdy je pravidelně start mého srdečního závodu „Loudání“. Tentokrát je start v Moravských Budějovicích. Jedu na start vlakem. Zachytil jsem sice nějaké hlášky, že by dva kluci fotografové svezli auto ze startu do cíle, ale ty by byli nejradši, kdyby si člověk sám koupil PHM na převoz. To jsem samozřejmě neakceptoval. Cestování vlakem je teď pro mne tím nejlevnějším způsobem cestování.
. Nějaké věci s sebou jsem si připravil již v pondělí. To, kdyby se vyskytnul nějaký zádrhel. Hlavně jsem musel namontovat a vyzkoušet nový mapník z Decathlonu, z něhož jsem použil jen „ručičky“ držící desku mapníku. Vlastní desku jsem použil starou, protože mi více vyhovovala její velikost. Nový mapník má jen dvě ručičky, což je kupodivu lepší než mé původní tři. Při pádu se totiž mapník snáze posune do jiné polohy a nezdeformuje se. Letos jsem ale hlavně nepadal tolik jako v minulých letech. Krátce řečeno se mapník osvědčil na výbornou. . Celé středeční dopoledne věnuji pak ještě přípravám na cestu. Připravuji si dostatečnou svačinu nejen do vlaku, ale i na závod samotný. Moc času na lelkování před odjezdem tak nezůstalo a kolem poledne nastupuji do vlaku směrem na České Budějovice. Hned jak jsem se usadil, tak za mnou přichází Mavit. Jedou ve dvojici s Karlem již z Plzně. Prý se mám k nim přesunout. Moc se mi nechce, mám s sebou do vlaku knížku, ale přeci nebudu trhat Loudalovskou partu. Je docela zajímavé, že kolem každého extrémního závodu se utvořila zajímavá parta exotů, kteří ten který závod jezdí. Občas je možné potkat jejího člena i na jiném závodě, ale neděje se to tak často. Účastníci jsou totiž omezeni nejen svojí výkonností, ale i množstvím času, který chtějí podobným kratochvílím obětovat. Ne každý je jako Indián alias Míra F., který hned po Loudání jede ještě na další extrémní závod zvaný Toulání Šumavou. Jsem zvědav, jak dopadne. Já jsem o svojí účasti na tomto ročníku Toulání ani neuvažoval, neboť mi bylo jasné, že deklarovanou tisícovku kilometrů při Loudání, pojedu zcela jistě déle než týden a start Toulání prostě nestihnu. V příjemném pokecu trávíme čas ve vlaku. V Českých Budějovicích nastupuje ještě Vítek Sirotek a Tomáš Stanley Staněk. Víťa se jde hned za námi podívat do kupé, ale přemístit se nechce. Oba tráví svojí předstartovní horečku raději osamoceně. Po jednom nebo dvou přestupech se ocitáme v Moravských Budějovicích. Nasedáme na kola a sypeme na start. Ten je u Bowling baru. Cesta je sice jasná, ale pro jistotu se ptáme na cestu. Stačí přejet náměstí a jsme tam. Jsme tu mezi prvními. Co můžeme dělat. Dáváme si pivo a kluci nějaké jídlo. Já mám hodně svačiny z domova, takže sem tam zakousnu spíše jenom housku. Tím trochu snižuji náklady. Pomalu se začínají sjíždět další závodníci. S mnohými se zdravím. Přijíždí se podívat i Honza Lička, se kterým trochu kecáme. Objevuje se ale i Tonda Liebel, Monika Malečková, Míra Švrčina, Pavel Margl Macháček, Míra Indián Franěk a mnoho dalších. Je příjemné potkat se s lidmi stejné krevní skupiny. Přijíždějí i organizátoři. Libča s obytným autem a Čépa se synem, který po loňském úspěchu doplňil také startovní pole. Jen Milča letos chybí. Snad prý pojede Toulání. Já jsem v podezřelém klidu. Stále čekám, kdy začnu zmatkovat a kdy se dostaví předstartovní stres, ale ono nic. Absolutně NIC. Až je mi to divné. Po osmé hodině je tradiční rozprava. Jsme opět upozorněni, že máme být celou dobu on line. Já v čele závodu rozhodně nepojedu, takže má pozice nemusí být stále aktualizována, což umožňuje právě aplikace Map Catch v chytrém telefonu. Já většinu závodu pojedu v režimu „letadlo“, jak jsem na to zvyklý. U mého mobilu totiž tak dlouho baterie nevydrží. Poté jsou rozdána startovní čísla. 
Čépa mi ho zrovna na fotečce podává. První a druhý den závodu ( 229 km ) Středa 2.6. - čtvrtek 3.6.2021 Blíží se desátá hodina a s ní i start. Dochází ale k nějakému zdržení. Na něco se čeká, ale netuším na co.Start 22.20 hod
Vydáváme se na cestu. Do čela se nijak necpu. Snažím se chytit někoho na zadní pozici. Vloni se mi zdálo, že jsem příliš pomalý, neboť jsem měl jen čtyři dny na rekonvalescenci po Toulání, při kterém jsem najel asi 500 km. Musím ale konstatovat, že ač mám letos sil dost, rychlost se mi nevrátila. Brzo se přede mnou ztrácí všechny červené blikačky a já tak musím jet čistě na své „triko“. Kupodivu se mi daří celkem slušně mapovat. Terén je orientačně snadný a zvládám navigovat sám. V jednom momentě mne dojíždí soupeř, ale místo, abychom jeli spolu, ujíždí mi nejdříve on a pak já jemu. Společně tak lehce kufrujeme kousek před Bítovem. Od druhé hodiny ranní tak už jedu úplně sám. . Noční jízdu v podstatě nemá cenu popisovat. Jedu při světle dobré baterky a jen u ní vyměňuji akumulátor. Čelovku příliš nepoužívám, nějak jsem zapomněl vyměnit baterie a tak mi stejně moc nesvítí. Oproti minulým letům se situace výrazně změnila. První noc se prostě musí přetrpět bez odpočinku. Kdybych spal ztratím kontakt s ostatními závodníky, což by znamenalo značné zpomalení. V pohodě projíždím mapy č.1-4 a přijíždím k bráně hradu Bítov a jen o chvíli později ke stejnojmenné vesnici. Z ní klesáme adrenalinovým trailem dolů ke Vranovské přehradě, kterou přejíždíme po mostě. Následuje kousek po asfaltu a už ostře zahýbáme na silnici ke zřícenině hradu Cornštejn. Bohužel zase stoupáme, ale po silnici to jde velmi dobře, takže paráda. Jen se začíná ozývat žaludek. Už mám hlad. Na křižovatce zastavuji a svačím housku z domova. Posilněn, usedám opět na kolo a po silnici pokračuji přes Lančov do Vranova nad Dyjí. Tam jsme povinni jet po modré turistické značce ke vstupu do zámku. Samozřejmě jsem to popletl a místo toho stoupám po silnici. Nebyl v tom ale zlý úmysl, jen omyl. Myslel jsem, že modrá vede po silnici, ale ona vedla pod ní. Za chvíli jsem u brány do zámku, ale tady zase ztrácím čas hledáním žluté značky, která mne po Kozí stezce má dovést zase dolů k Dyji. Po chvilce hledání jí nacházím a spouštím se po kamenitém trailu k řece. Povrch stezky přesně odpovídá jejímu názvu. Přejíždím po mostě Dyji a po červené značce se vydávám setmělými ulicemi po proudu řeky. Dva či tři kilometry se jede fajn, poté se ale cyklostezka stáčí v pravém úhlu do kopce. Musím tlačit. Nicméně se po této cestě dostávám až do Čížova. Tady u „Památníku 4 železné opony“ je první kontrolní bod a já jsem povinen poslat SMS zprávu. Mám ujeto prvních 50 kilometrů z celkových 970. I když je zatím ještě tma, poznávám tu krajinu. Už jsme tu v minulosti jednou na Loudání jeli. Tenkrát se tady odpoledne konala nějaká párty a její členové mi odmítli poskytnout jakékoliv občerstvení. Teď ten problém nemám. Mám svoje obložené housky. . Z Čížova pokračujeme kousek po silnici a poté přes Lukov, kde lehce kufruji do NP Podyjí. Cestou začíná svítat. Zatím se cítím dobře a tak v pohodě zajíždím na Nový Hrádek. To je povinná zajížďka. Obešel bych se ale i bez ní. Od zavřené vstupní brány stejně ze zříceniny nic nevidím. Vracím se a pokračuji zadanou trasou ostrým sjezdem ke Žlebskému potoku. Od něj pak samozřejmě stoupám opět do stejné úrovně na celkem slušnou cyklostezku č.5000, která mne zavádí až na velmi známou vinici Šobes. Tady cyklostezka končí a následuje sjezd po kamenité cestě dolů k Dyji. Tady už je krásně vidět, ale sluníčko se ještě neukázalo.
To vychází až na vyhlídce Sealsfieldův kamen, odkud je úžasný výhled na Dyji. Hrozně mi to připomíná pohled do údolí řeky Tary v Černé hoře. Chtělo by to chvíli posedět a pokochat se. Vyndavám tedy alespoň z batohu další obloženou housku, kterou si vychutnávám společně s nádherným výhledem. Poté nasedám na kolo a příjemným sjezdem se dostávám na silnici do Popic a do Konic. Projíždím kolem „Penzionu na Starém kopci“, kde mají předplatitelé Cykloturistiky slevu na ubytování a přes Kraví horu sjíždím opět k Dyji pod Znojmem. Přejíždím most a po druhé straně řeky míjím domeček, který nedávno koupil kamarád Mirek. Zastavuji se jen pod železničním mostem, kde posílám druhou kontrolní SMS. Vzdálenost do cíle se smrskla už „jen“ na 900 kilometrů. Mám chuť na ranní kávu, ale benzinka je na druhém konci města a není v dohledu ani žádný obchod. Zajíždět se mi nikam nechce. Pokračuji tak po cyklotrase do Mikulova. Následuje první oznámený přejezdový úsek dlouhý asi 80 kilometrů. Jedu převážně známými obcemi, které jsem dříve poznával jako vykonavatel soudního exekutora. Ač se tato oblast jeví jako velmi bohatá, bylo tady dlužníků dost a dost. Nejdříve za Znojmem projíždím Dobšicemi a poté z obce Dyje pokračuji příjemnou cestou podél stejnojmenné řeky do Tasovic. Tady se napojuji na silnici a ostře uhýbám doprava na Načeratice. Z nich jsem za chvíli po asfaltu až v Jaroslavicích. Tady sice dojíždím jednoho Loudala, ale vzápětí ho nechávám opět ujet. Je zde totiž otevřený krám a tak si kupuji výživnou snídani, při níž nesmí chybět pivo, rohlíky a tlačenka. Začíná se rapidně oteplovat a tak sundavám několik vrstev oblečení. Neochladila mne ale ani jízda po hrázi Dolního rybníka.
Mám jediné štěstí, že větší kopce jsou v nedohlednu. Projíždím po vedlejší silnici Hrádek a o chvíli později i Dyjákovice. Za nimi najíždím na bývalou signálku. Ta je ale nehezky rozbitá. Zřejmě se údržba jen pro cyklisty nevyplatí. Jo, to kdyby tady bylo ještě zakázané pásmo, to by bylo jinačí kafe. Nicméně teď, koukám do mapy a musím se omluvit. Nejel jsem totiž po signálce, ale po cestě, která odbočovala o chvilku dříve a já nepovažoval za nutné tuto odbočku konfrontovat s mapou. Teď už ale přijíždím k Hevlínu a odsud jedu podél protipovodňové hráze řeky Dyje. Regulovaný tok mi tak zůstává skryt před mým zrakem. Nevadí. Alespoň jsem trochu chráněn před větrem. Po deseti kilometrech trochu nudnější jízdy, odbočuji od koryta řeky a mířím k usedlosti zvané Travní dvůr. Tady zase předčasně odbočuji doleva, takže mi chvíli trvá, než se v mapě zorientuji, kde vlastně jsem. Cestu jsem si prodloužil, takže se vracet nebudu. Naštěstí se tady napojuji na krásnou asfaltovou cyklostezku, po níž to opravdu frčí. Nádhera. Občas se u cesty mihne betonové opevnění ze začátku druhé světové války. Teď jsem zrovna minul jeden pěchotní řopík a už mne zdálky vítají vrcholky Pálavy. Blížím se k Mikulovu. Vjíždím do něj a jedu kolem Billy. Už je pokročilá hodina a o slovo se hlásí můj žaludek. 
Taky si musím trochu odpočinout. Je vedro jako prase. Zastavuji, zamykám kolo a jdu do prodejny. Na informacích prosím o dobití telefonu a jdu nakupovat. Nemám ale roušku. Teď momentálně si nevzpomínám, kde jí v batohu mám hledat. Výsledek se dal předpokládat. Sotva jsem vlezl mezi regály, obrátila se na mne starší dáma a začala mi vytýkat, že nemám roušku. Moc pozornosti jsem jí nevěnoval, ale za chvíli se ozval nějaký děda. To už jsem reagoval, že jsem dvakrát očkovaný a že na to mám glejt. To prý nevadí. Stejně prý v obchodech musím mít ústenku. Jdu k pokladně a platím teplé grilované stehno, rohlíky a pivo. Venku pak spokojeně obědvám. Občerstven, vstupuji opět do krámu, ale přibíhá postarší zaměstnanec a říká, že mne dovnitř nepustí, dokud nebudu mít roušku. Nu což, prosím ho tedy, aby mi přinesl telefon i s nabíječkou. Nasupen vyhovuje mé prosbě. Nasedám na kolo a v další cukrárně po cestě si ještě kupuji kávu a sladkou koblihu. Teď jsem už připraven na vše. Tedy skoro na vše. Na drsné tlačení kolem jeskyně Turold a později kolem Stolové hory jsem rozhodně připraven nebyl.
Stejné to pak bylo i kolem vrcholů Pálava, Obora a později i kolem Děvína. Tam jsem byl ale natolik okouzlen krásou vápencových skal, že jsem při tlačení kola skoro zapomněl na to děsné vedro. Tenhle mapový list ( č. 21) mi dal teda docela zabrat. Jsem ale zatím ještě docela pyšný, že se mohu zůčastnit téhle šílenosti zvané Loudání a tak skoro ani nenadávám. Dolní Věstonice a za nimi Novomlýnské nádrže, které protíná silnice.
Od Děvína sjíždím do Dolních Věstonic. Žádná Venuše tam na mne ale nečeká. Co mne naopak čeká je přejezd mostu mezi nádržemi Nových mlýnů do Strachotína. Odsud pak jedu po hrázi Novomlýnské nádrže až do obce Nové Mlýny. Tahle cesta podél vody je docela děsná. Nejen, že to je drncavá panelka, vyvolávající pocit jízdy vlakem, ale cítím, jak voda zahnívá a smrdí rybinou. Žádný pěkný pocit z té vody nemám. Nechápu, jak tu mohou sedět rybáři a čekat na svůj kapitální úlovek. Ještě štěstí, že na koupání není čas. Později sice začíná silnice, ale ta je tak rozbitá, že drncání nejen, že nepřestalo, ale ještě přestalo být kontrolovatelné. Abych si od všeho alespoň na chvíli odpočinul, zastavuji u jednoho občerstvení na pivo a na polévku. K ní si pak dávám i poslední obloženou housku z domova. Jasně, že nezůstalo u jednoho piva. Trochu jsem vychladnul a mohu pokračovat v krasojízdě. Křižuji hlavní silnici a zase podle Dyje mířím na Bulhary. Zajímavý název pro vesnici. Dnes už vesnici s tímto názvem projíždím podruhé. Tentokrát mne nečekají pálavské kopce, ale Lednicko-valtický areál se svými rybníky a kromě toho i umělá zřícenina Janův hrad ( dole ) a Minaret.
Z Lednice posílám také pátou kontrolní SMS a tak se dozvídám, že jsem od startu ujel 190 kilometrů. Zatím není tak pozdě a myslím, že bych mohl ještě dát tak 50 kilometrů. Nechci ale chválit den před večerem. Přijíždím zase k Dyji a podél ní se blížím k Přítlukám. Z nich mne čeká zase jedno Čépovo zpestření. Po silnici stoupám na Přítluckou horu. Normálně bych ten směšný kopec na „kašpárka“ vyjel, ale teď po dvoustech kilometrech kolo raději tlačím. Žlutá značka odbočuje po vrstevnici doleva a já se jí musím držet. Kousek jedu po cestě a kousek terénem z kopce. Pak zase po silnici k vinařství U kapličky. Točilo se tady prý několik filmů s vinařskou tématikou. Já si ale připadám jako v Toskánsku. Nedaleká obec Zaječí se svým nádherným kamenným kostelem mi to jenom potvrzuje. Opět se ukazuje, že všechny památky, za kterými jezdíme do zahraničí máme i doma v Česku. Zaječí je toho důkazem. Stoupáním ke kamennému kostelu moje utrpení bohužel nekončí. Ještě musím kolem hřiště vystoupat na vrchol Přítlucké hory, kde je rozhledna Maják. Kus po trávě zase tlačím. Už jsem příliš unaven. Poté už konečně sjíždím do Velkých Pavlovic. Projíždím jimi a když jedu kolem ubytovny, zatoužil jsem tak silně po sprše, že zjišťuji, zda tam mohu spát. Volám majiteli. Ten sice místo má, ale nechce přijet, aby mne ubytoval. Ptám se ho na možnost přespání na nedalekém hřišti. To prý není problém. Doporučuje mi tam i pergolu. Jedu se tam podívat a s překvapením zjišťuji, že je zde i hospoda. Ptám se uvnitř, zda jim nebude vadit, když budu spát venku, ale je jim to „šumák“. Naopak správce mi nabízí sprchu. S povděkem přijímám. Pak sedím u stolu, popíjím pivo a pomalu se vzpamatovávám. Zjišťuji, že mají tláču a tak si dávám hned 30 deka. Super večeře. Před setměním jdu do hajan. Trochu jsem se občerstvil. Objevuji, že pod pergolu je dokonce zavedena elektrika a zásuvky fungují. Nabíjím tak pěkně všechny spotřebiče - baterku, telefon a powerbanku. Po kontrole dobíjení jdu konečně spát. Spím jako zabitý. Na ráno si dávám budíka. Od startu ujeto 229 km a do cíle zbývá 741 km. Třetí den závodu Pátek 4.6.2021 Ráno se probouzím ještě za tmy a vařím si snídani. Po rozednění vyjíždím. Hned mne čeká Slunečná rozhledna. Vrchol má pro mne jenom nepředstavitelných 225 metrů. Projížďka mezi vinicemi je však báječná. Za chvíli jsem nahoře. Včera bych se byl býval trápil. Dole ve Velkých Pavlovicích jsem snad za pět minut. Poté jedu po silnici kolem vinných sklepů po cestě, u níž je napsáno "Zastavení v kraji vína a meruněk." Netuším, kde to zastavení je, ale rozhodně si ho užívám za jízdy. Sápu se do kopce a předjíždí mne opět Kuba Gsela. Mám dojem, že to bylo naposledy. Krátce se mi zmiňuje o tom, že jede do Kyrgystánu na extrémní závod po hřebenech hor. Nejsem si jist, zda mu to závidím či nikoliv. Je to totiž pěkný nářez. Proplétám se dále vinicemi nahoru i dolů a protlačuji se až do Němčiček, kde je nejníže položená sjezdovka v České republice. Je to pěkný krpál, ale moc často tady asi ale nelyžují. Zajímalo by mne, zda tu mají rolbu na úpravu svahu. . Pokračuji po cestě mezi vinicemi a poté po silnici do Borkovan. Tady je šestý kontrolní bod a já už to mám do cíle už "jenom" 714 kilometrů. Kousek od sebe nás jede v tomto snadnějším úseku dokonce pět. Šunka, Zdenda, Míra Švrčina, Stanley a já. Společně nám ubíhá cesta hned rychleji. Vjíždíme do lesa. Po cyklostezkách jsem se přiblížil ke Chřibům, ale nejdříve musím projet Ždánický les. Tím se lehce promotávám po jetelných cestách, ale nebyl by to Čépa, aby nás trochu neprohnal nejen nahoru a dolů, ale také trochu dokola. Nicméně jedeme stále po širokých lesních cestách. Na jednom rozcestí se zase dívám blbě do mapy a zaměňuji modrou značku za zelenou. Užívám si tedy chvilku sjezdu hluboko do údolí. Radost mne pak ale přechází, když šlapu po stejné cestě zpátky. Mí soupeři se mi tak zase trochu přiblížili. No tolik mi to zase nevadí. Poté už přijíždíme na rozcestí U Slepice, což je nejvyšší vrchol Ždánického lesa ( 439 m.n.m.)a odkud se opět houpeme po červené značce po širokých lesních cestách. Potkávám dvě děvčata, která jdou pěšky hřebenovku Chřibů. Myslím si, že pro pěšáky to musí být pěkná otrava. Nicméně je tu pro pěšáky docela dost přístřešků. My ale přijíždíme ke skále, zvané Kazatelna. Kupodivu nemusíme lézt nahoru, ale jedeme krásným trailem dolů do Osvětiman. Ty jsou proslulé tím, že tu hradní kancléř Mynář postavil za státní dotace svůj hotel a také sjezdovku. Nyní k této pozoruhodnosti přibylo i to, že jsem se zde zastavil při Loudání i já na krátkou svačinku. Při té mne zdržel nějaký děda, který vyzvídal kam jedu a mocí mermo mi chtěl vnutit svojí cestu. Nemohl prostě pochopit, že jeho rady nepotřebuji. Rád bych s místními pohovořil o Mynářovi, ale Čépa nás upozornil, že místní ho mají docela rádi a že ho nemáme moc pomlouvat, abychom nedostali přes naši nevymáchanou loudací hubu. . Z Osvětiman mne čeká dlouhé stoupání zpátky na hlavní hřeben Chřibů. Nazpět se jede stále do kopce. Jak jinak, že? Na hřebenu pak potkávám zase ty dvě dívenky s batohama, které dolů do Osvětiman nemusely a dohnaly mne i když šly pěšky. Ani jsem se jich nemusel ptát, kam jdou. Jasně, že na Buchlov. Po červené sjíždíme na hlavní silnici. Trail ale po ní nevede. Je souběžně se silnicí a nedá se po něm jet. To jen abychom si zvykli, že na Buchlov budeme tlačit. Bohudík nejedeme k bráně hradu. Ten je skryt v lese tak, že jsme ho ani nespatřili. Projeli jsme jenom kolem parkoviště na Čertovo sedlo. Z něj pak stoupáme ke kapli Svaté Barbory. To jsme si také mohli odpustit. Je to krpál jako kráva. Pod ním však parkuje velký terénní pick up, který má na korbě všechna možná nafukovací zvířata. Prý je pochytali v lese. Ne, teď vážně. Chystají tady na zítra nějakou hru pro děti. Jednoho stoupání je málo. Proto nás Čépa žene ještě na Břesteckou skálu.
Tady mne dohání znova Šunka se Zdendou. Ti vytlačili kola skoro až nahoru. Já jsem ho nechal dole zamčené. Ze skály je opravdu pěkný výhled a tak se tu nechávám vyfotit. Kluci pak rychle sjíždějí na kolech dolů. Já jim nestačím, ani když běžím. Nicméně se odsud jede pěkně z kopce až na Velehrad. Z kopce je na něj nádherný pohled. Už jenom chvíle mne dělí od zaslání další dnešní kontrolní SMS s tím, že do cíle už zbývá „jenom“ 629 km. Rád bych to dnes dotlačil pod šestistovku. Na to se však musím na Velehradě posílit. Slané a sladké pytlíčky od Háčka přijdou k chuti. Teprve poté se v podvečerním slunci vydávám na cestu. Po silnici stoupám z Velehradu a za chvíli mne opět předhání Šunka se Zdendou. Už mi pomalu začínají pít krev. Stále se jich nemohu zbavit. Koukám do mapy a před nějakým zeleným flekem máme odbočit doleva. Já myslel, že to je les, ale byla to zahrada, kterou jsem v reálu přejel. Vracet se mi už nechtělo (další loudalizace). Jedu dál. Kluci se vrací na trasu. Jedeme po vedlejší silničce stále do kopce a před připojením na hlavní silnici uhýbáme doleva dolů z kopce. Super trail. Vjíždím na další silnici, která mne zavádí do pohádkové osady Salaš. Jedu kolem hospody, kde dávám rychlé pivo a nabírám do bidonů vodu. Nějaký kluk se zvědavě ptá, co jedeme za závod. Dávám se mu patřičné vysvětlení a už rychle mažu dál. Bohužel ale pomaleji, než bych si představoval. Tlačím totiž po zelené značce do kopce. Poté přecházím na žlutou, kde se už dá občas i jet. Připojuji se k červené značce na Buchlovský kámen. Ta je sice asfaltová, ale já už nemůžu. Vůbec mi to nejede. Začínám přemýšlet, kde bych složil své znavené tělo. Už mám tak nějak všeho dost. Není úplně pozdě, ale už jsem „hotov“. Ještě za světla hledám nocleh. Jsem zpocený jako kůň a tak bych se před spaním rád umyl. Bohužel je mi to odepřeno. Přijíždím totiž k rozcestí "Pod Vlčákem", kde by měla být podle mapy studánka. Nacházím k ní i odbočku, ale pramen je vyschlý. Jeho hledáním jsem ztratil nejméně čtvrt hodiny. Pokračuji po cyklostezce, ale měl jsem jet dále po žluté trailíkem v lese. Přijíždím tak na rozcestí "Nad studeným žlebem", kde trasa nevede. Teď na to kašlu. Hlavně hledám místo na umytí. Cedule ukazuje, že 200 metrů odsud je pramen Litavy. Jedu kousek dolů ve směru šipky a scházím dolů k prameni. Krásná studánka, která byla nahoře na obrázku je pryč. Místo ní nacházím hnusnou a smrdutou louži, kde se rozhodně neumyji. Kašlu na to. Další čtvrthodina cenného světla v pekle. Nakonec si ustýlám na cestě v houští. Moc jsem se nevyspal. Stále jsem sklouzával z karimatky. Na trase z Velkých Pavlovic na Vlčák ( pramen Litavy ) ujeto za den 141 km. Celkem od startu 370 km a do cíle tak zbývá rovných 600 km. 
Velehrad shora a dole v reálu.
Čtvrtý den závodu Sobota 5.6.2021 Ráno se probouzím sám od sebe ještě za tmy. Ze spacáku si vařím snídani a blahořečím si, že jsem si vzal vařič. Nejsem tak závislý na žádném krámu. Pomalu se balím a po hodině a čtvrt od probuzení vyrážím. Samozřejmě se nevracím na místo, kde jsem opustil trasu, ale napojuji se na trasu po 300 metrech u rozcestí Vlčák. Další penalizace = loudalizace na obzoru. Ano, ano, skutečně jsem byl zbytečně penalizován. Má domněnka o tom, že když si prodloužím trasu, penalizován nebudu, byla mylná. Připočtená půlhodina za to rozhodně nestála. Příště si musím dávat větší pozor. Pokračuji pak dále po cyklostezce na rozhlednu Brdo. Cestou míjím Loudala, který spal pod přístřeškem. Navštívit rozhlednu Brdo je povinnost. Na plácku pod rozhlednou je postavený stan a v něm nějací čundráci. Dnes asi nemají velkou radost z toho, že je zde od rána takový frmol. Teď koukám, že pod nejvyšším vrcholem Chřibů měla vést za Hitlera dálnice. Je tu i starý násep. Kousek dál je pak pilíř nedokončeného mostu. U toho ani nezastavuji, není to nic zajímavého. Spíš jen to místo, kde měla vést dálnice. Dále sjíždím z kopce na Bunč. Je to známý název, ale nevím, odkud to jméno znám. Je tu i turistická chata, ale nevím, že bych tu někdy byl. Nevadí. Od chaty jedu kousek po silnici a poté se odpoutávám od cyklotrasy č.473 a pokračuji po červené značce do sedla „Pod Kozincem“. Pak už jen malý kousek a přecházím na modrou značku, která mne vede do Kvasic. Tady máme jet parkem kolem nějakého zámku. Jezdím jako cvok sem a tam a pěknou chvíli mi trvá než najdu to správné pokračování. Nicméně poté šlapu až do Kroměříže po rovině. To je moc hezké město, které ale projíždím, jak mne napadne. Tohle bude asi ten druhý deklarovaný a rovinatý přejezdový úsek. Odsud je to už jen skok do Kojetína. Cestou tam potkávám další Loudaly. Milana Šunkovského a Zdenka. Milan je další Loudal, který mne zná. Jede také už několikátý ročník Loudání. Já jsem ho dříve neregistroval, ale on mne ano. To je ta prokletá zapomnětlivost. Zdenek jede Loudání poprvé a bohužel (předesílám) nevydrží a později to zabalí. V Kojetíně dojíždím na náměstí a dávám si v jednom bistru kávu. Přeci jí nebudu pít za jízdy a tak čumím do map. Ejhle. Další mapy nemám. Odsud je nutno zajet do Vrchoslavic pro druhou složku s mapovými listy, které jsou uloženy u Roberta Kantora. To mám docela štěstí, že jsem si toho všimnul a nedopadl jako Milan se Zdenkem, kteří na tuto povinnost přišli až několik kilometrů za Kojetínem. Ti se museli vrátit a do Vrchoslavic přijeli až půl hodiny po mně. Já jsem si ale také zajel, neboť jsem Robertův domek napoprvé také o kilometr přejel. U Roberta jsem opravdu naposledy viděl s Kubu Gselu, který zrovna odjížděl. Teď už ho opravdu nemohu hlídat, jak mne o to žádala na startu jeho žena Kamila. Ta mi to při jednom Loudání taky pěkně nandala. Kuba měl pak to štěstí, že jí později požádal o ruku a ona mu s radostí vyhověla. . Ve Vrchoslavicích jsem přivítán jako bych byl doma. Dávám si guláš a několik piv. Pak nemůže chybět káva a něco sladkého. Mezi tím přijeli i ztracenci Šunka se Zdenkem a nakonec přijíždí i Míra Švrčinů. To je docela gól !! Jsem v šoku, že je za mnou. Opustil Karla Babku, který se loudal s ním. Karel staví dceři domeček a nemá najeté kilometry. Není vyježděn a nemůže chytit solidní tempo. To mne hodně překvapilo, neboť mne vždy s přehledem porážel. Uvidíme, zda chytne druhou mízu. S Mírou jsme zase jedno Loudání dojížděli společně a já tenkrát poznal, jak je to super, když se závod promění v setkání dvou stejně smýšlejících cyklistických bláznů. Už jsem nejenom najedený, ale i dostatečně napitý a tak ponechávám kamarády jejich osudu a vydávám se na cestu. Čeká na mne nádherná projížďka kolem řeky Moravy a později kolem rybníků do Tovačova. Centrum města objíždíme kolem dvou rybníků, kde bohužel zase kufruji. Místo, abych jel od rybničního přepadu po levé straně strouhy, jedu po cestě na jeho pravé straně. Ta však končí v poli. Měl bych se vrátit, ale to bych nesměl být notorický nevraceč. Jedu tedy prostě polem po koleji od postřiku, čímž jsem si vysloužil další loudalizaci. Naštěstí jedu stále v utlačené koleji. Jen po chvíli kontroluji, zda mám dobrý směr. Přijíždím dokonce i na nějakou cestu, po které se zase napojuji na trasu a která mne zavádí do Brodku u Přerova. Zatím jedu stále po rovině a tak mi to docela odsejpá. Za Brodkem projíždíme Kokory a posléze i Čelechovice na Hané. Odsud jedu do Přestavlk, kde začínáme lehce stoupat k památníku Osvobození. Ne není to žádná monumentální stavba typu Mohyly u Slavkova. Pak už je jen kousek do Velkého Týnce, kde projíždíme obrovskou chmelnici až do obce Svésedlice. Tím jsem projel olomouckou chmelařskou oblast a sjíždím do Velké Bystřice u Olomouce. Vzpomínám na kamarádku Kláru, která zde má či měla rodiče. Taky jsem u ní několikrát byl. Teď už je všemu konec. Klára ani nechce, abych jí psal. Jedeme kolem potoka a po řádném stoupáku jsme na Svatém kopečku u Olomouce. Tady je povinná objížďka kolem baziliky Navštívení Panny Marie, odkud musím také poslat desátou kontrolní SMS zprávu. Do cíle tak mám ještě 515 kilometrů. Pokořím dnes polovinu tratě?
Mám hlad jako vlk. Sonduji možnost nějakého jídla. Nakonec zůstávám hladov. V jedné restauraci je svatba, druhá je příšerně drahá a ve třetí je uzavřená společnost. Tam se pokouším vnutit, ale hrají zde nohejbal a nesoucítí se zpoceným a špinavým cyklistou jako jsem já. Kašlu na to a spoléhám se na to, že v další vesnici Radíkov bude otevřená hospoda. Tam jedu kousek po silnici a poté po trailu. Ve vsi zastavuji a ptám se, kde je hospoda. Nějaký pán u auta mi říká, že hospoda je už dávno zavřená, ale že za požární zbrojnicí mají hasiči nějakou slávu a prodávají tam opečené buřty, grilovanou krkovičku, guláš a čepují pivo. Tak vynikající zprávu jsem ani nečekal. Za 130 Kč jsem zdolal dvě piva, jednu limonádu a snědl talíř vynikajícího guláše s chlebem. Musel jsem pochválit kuchaře a ten mi za pochvalu přidal ještě dva krajíčky chleba. Byl jsem zachráněn. Mohu směle pokračovat dál. Přes kopec jedu po žluté značce 13 do chráněného údolí řeky Bystřice. Tam sice kousek jedu po silnici, ale abych snad nezlenivěl, posílá nás Čépa znova do kopců. Naším výškovým cílem je tentokrát Jedová hora. Terén k ní si už moc nepamatuji, ale výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholem je nějakých 350 výškových metrů. Nebylo to zadarmo. Však jsou také vrstevnice na mapě dost husté. Takže následuje asi 1,5 kilometru dlouhé tlačení. Poté vyjíždíme na louky, po kterých už to zase trochu jede. Potkávám v lese terénní auto. Kam jelo netuším. Dolů ale nesjede. Asi o tom neví. Dojíždím do vesničky Pohořany. Tady podle aplikace Map Catch sedí v hospodě Stanley. Je mi divné, že se nehýbe. Já jsem v pohodě. Ta mne ale přechází, když vidím asfaltovou silničku, po které se mám vyšplhat do blízkosti Jedové hory. Jdu se povinně podívat na rozhlednu, ale kolo nechávám zase dole. Výhled nic moc. Nezdržuji se tam. Pěšky jsem dole hned. Následuje pohodový sjezd zpět do údolí říčky Bystřice. Nejprve sjíždím po kamenité cestě a potom po lesní silnici. Ta se napojuje v Hrubé Vodě na normální silnici. Je tu krásně. Měl bych ale zbystřit. Míra Švrčina naznačoval, že ta krása není zadarmo a to jel kdysi v opačném směru po proudu. My jedeme proti proudu, ale už mi chybí do poloviny závodu v Domašově nad Bystřicí jen jeden a půl mapového listu. Právě teď to vypadá, že to zvládnu „levou zadní“. Bohužel pravdou je opak. Silnice se kroutí údolím a já si to po ní ještě trochu užívám. Bohužel ne dlouho. Silnice končí a vjíždím na kamenitou lesní cestu. Začíná to trochu drhnout. Skákat po kamenech do kopce je už trošku namáhavější. Nicméně se dá stále jet. U bývalého Panského mlýna už ale doopravdy slézám, neboť se musím vydrápat na silnici vedoucí do lomu. Za ním začíná očistec. Přejíždím řeku a jedu po značce. Teda to si jen myslím. Cesta náhle končí pod skálou. Koukám do mobilu a zjišťuji, že cesta vede někde nade mnou. Chci se jít podívat, kudy to vede bez kola. Vůbec mi to ale nejde. Nadrolená břidlice klouže pod nohama. Nedovedu si představit, že bych tudy lezl s kolem. Raději se vracím do míst, kde jsem viděl nějakou cestu nahoru. Sice strmou, ale rozhodně se po ní půjde lépe = další loudalizace. Vracím se. Potkávám Šunku se Zdenkem. Obracíme se společně. Alespoň nás bude víc, kteří nedodrží trasu. Společně se škrábeme nahoru. Tam kluci nasedají na kolo a jedou dolů. Já bych jel taky, ale nejde to. Do očí mi stále padá rozbitá přilba. Vytrhl se mi plastový držák popruhu a nedrží mi na hlavě v žádné pozici. Stále se mi sesouvá před oči, do kterých mi stéká pot. Jsem maximálně rozhozen. Ještě štěstí, že jsme se domlouvali, že budeme v Domašově řešit nocleh společně. K dovršení všeho nejhoršího přichází úsek, který se nedá sjet. Když kolo vedu, je to stejně obtížné jako před tím jízda. Pekelně to klouže a navíc zde jsou padlé stromy. Být ráno, tak mám zkažený celý den. Naštěstí se pak už cesta rovná podle potoka. Ještě kousek a už jsem na začátku Domašova. Ten se přihlašuje hlasitou muzikou. V nějaké klubovně po cestě má nějaká nějaká parta lidí chlastačku. Je tu i nádherná veranda na spaní. Dokonce i jídlo by asi člověk vysomroval. Nicméně ke mně přichází holčina a říká, že kamarádi jeli dopředu hledat nějaké ubytování a posílá mne za nimi. Je to ještě pořádný kus cesty. Čirou náhodou nacházím hospodu a před ní sedí Stanley a večeří. Přisedám k němu. Jsem absolutně vyčerpaný. Tady rozhodně končím. Jsem přesně v polovině trasy. Další etapa začíná zase do kopce. Teď večer už to nedám. Dávám si nejdříve jedno pivo, pak druhé a poté si objednávám pizzu. Nicméně jsem jí ani nedojedl. Začíná mi být zima a tak se oblékám. Pomalu se blíží desátá hodina a s ní i absolutní útlum. Se Stanleyem se přesunujeme pod střechu nedaleké verandy a tam si ustýláme. Brzo padám do bezvědomí, ze kterého mne budí hlas Míry Švrčiny. Dojel nás a jde hned spát. Naštěstí. Nemám žádnou chuť si s ním povídat. Chci jen spát a spát...
Mimochodem se musím zmínit o Šunkovi a Zdendovi. Ti žádný luxusní nocleh nenašli a spali nedaleko nás také na verandě. Měli sice pro mne připravené pivo, ale nakonec ho vypili sami. Od dnešního večera jsem je už nespatřil. Zdenda nakonec ze zdravotních důvodů vzdal. Závod byl pro něj příliš náročný. Šunka jako ostřílený matador dojel do cíle půl dne přede mnou. Na trase z Vlčáku do Domašova jsem najel 149 kilometrů. Celkem od startu to tedy dělá ujetých 519 kilometrů a do cíle tak zbývá 451 km, respektive 485 skutečných kilometrů. Tady to musím trochu vysvětlit. Nevím, čím to je, ale najíždím vždy více kilometrů, než je uváděno pořadatelem. 
Hraničné Petrovice Pátý den závodu Neděle 6.6.2021 . Ráno zjišťuji, že nás ve verandě nás nakonec spalo pět. Když jsme uléhali, tak přijel Míra Švrčina a v noci ještě přibyl Oskar a Bludička. Bludička je takový nemluvný kluk. Myslel jsem, že jsem ho nechal brzy za sebou, ale opak byl pravdou. Nedaleko nás v další verandě pak spí Milan Šunkovský, zvaný Šunka a loudalovský nováček Zdeněk. Zatím je tedy na jednom místě poměrně dost Loudalů. Těší mne, že se držím stále v takovém velkém balíku závodníků. Ráno šramotím jako první ještě za tmy. Vařím si kávu a snídám. Pomalu pak balím a s rozedněním se vydávám na cestu. Kluci teprve začínají vstávat. Máme za sebou regulérní polovinu závodu a tudíž mám jistých nějakých pár bodíků do historické tabulky. To mi dělá docela radost. Pokud to půjde, pojedu příští rok zase. Je to parádní čundr. . Když jsem vyrazil, čekalo mne hned stoupání, kde jsem samozřejmě tlačil. Teprve po výjezdu z lesa se to trochu zlepšilo. Korunoval to mírný sjezdík do Hraničných Petrovic. Z těch si pamatuji snad jen sympatický kostelík na návsi. Za nimi přejíždím kousek po silnici odbočku. Mám hroznou chuť pokračovat dál po silnici, ale nebylo by to fér. Vracím se a odbočku nacházím docela snadno, jen není pořádně značená. Turistická značka klesá souběžně se silnicí, ale je to zase úkrutná vyjebávka. Řečeno velmi slušně. Velmi podmočená stezka není ani trochu udržovaná a občas jsou na ní i kameny zarostlé travou. Jízda po ní je na hranici pádu. Jediným štěstím je, že jedu mírně z kopce, takže se dá. O značkách si ale mohu nechat jen zdát. Jinudy to ale prostě nejde. Po chvíli mne cesta vyvádí znovu na silnici, ale jen proto, abych jí překřížil a vydal se kolem potoka po cyklostezce vzhůru. Trochu nechápu odbočku na papírové mapě, ale vede k prameni Těšíkovské kyselky. Nalokat se jí po ránu ale chuť opravdu nemám. Po chvíli mne značka zavádí opět na silnici a teprve po pětistech metrech odbočuje krátkým trhákem vzhůru. Tam bez pardónu tlačím. Poté by se dalo sice jet, ale vidím na mapě podle vrstevnic, že za chvíli budu zase tlačit. Nahoře je pak obrovské pole majestátných větrníků. Tolik pohromadě jsem jich již dlouho neviděl. Naposledy v Krušných horách a ve Svaté Heleně v Rumunsku. Měl bych je zdokumentovat, ale takový zázrak, abych 15 vyndaval foťák, to zase není. Po děsivě rozbité silnici mířím na hlavní. Tu křížím a opět stoupám do lesa. Z něj ale za chvíli vyjíždím a objíždím ostrůvek chat kolem Dalova. Za ním následuje opět hodně mizerná cesta, která se stáčí do lesa. Tady podél potoka rychlou jízdou pomalu klesám do Horního Žlebu. Ve sjezdu je trochu zima, ale vím, že nemá cenu se oblékat. Po sjezdu přijde zcela jistě krpál a to se zase pěkně zahřeju. Horní žleb je zcela normálně stále osídlená osada 
Připadám si jako v Rumunsku a doutnající oheň na ohništi v osadě Horní Žleb můj dojem jenom umocňuje. Je tu cítit divočina. Bohužel se v Horním Žlebu zase otáčíme do kopce. Hned začátek je dost prudký, takže zase tlačím. Střídavě se pokouším vždy kousek popojet, ale moc se mi to nedaří. Nechci se hned na začátku dlouhého dne vysilovat. Teprve v závěru mohu jet po vrstevnici, abych vzápětí sjel do Mutkova. Tady na mne čeká prudký kopec po asfaltu nahoru. Už je skoro osm hodin a mne přepadá neuvěřitelná chuť na ranní kávu. Zrovna míjím staršího kolemjdoucího člověka a tak se osměluji a slušně ho prosím o uvaření kafe. Kupodivu nic nenamítá. Jen mne žádá o chvilku strpení, než dojde pomalu domů. Za chůze se mi ještě omlouvá, že je chalupář a přijel teprve dnes ráno. . Nejen chalupář, ale i sběratel. 
Bude dělat plot či spíš plůtek kolem chalupy. On přímo ne, ale nějaký dělník. Už je mu osmdesát let a tak už se trochu šetří. Je zajímavé, že bydlí v Olomouci, který je odsud vzdálen pouhých 35 kilometrů a jeho manželka je právě na Vltavě se svými študáky. Mezi řečí kontroluji podle map další trasu a už vím, proč se Míra tak hrozil kopců před hradem Sovinec. Právě jsem totiž jeden z nich absolvoval. To, že ale nejsou všechny, se dozvídám už za chvíli. Přijíždí totiž Míra Švrčina se Stanleyem. Netušil jsem, že mne dohoní tak brzy. Nezbývá než se zeptat mého hostitele, zda je mohu také pozvat na kávu. Naštěstí nemá problém a je vidět, že si docela rád popovídá s lidmi. Na závěr nám pak ještě nabízí štamprličku slivovice, kterou nemůžeme odmítnout a přeje nám úspěšné dokončení akce. Už zase začíná pěkný pařák a my se musíme vydat opět na cestu. Prý nás čeká ještě jeden kopec. 
Za Mutkovem sjíždíme z kopce do Paseckého žlebu a údolím Tepličky pomalu stoupáme k hradu Sovinec. 
V Křížově najíždíme na silnici, abychom jí vzápětí zase opustili a po turistické značce dojeli ke hradu. Jenže kluci mi z kopce zase ujeli a já místo toho, abych na louce zahnul dolů z kopce, jedu stále rovně do lesa po nějaké pěšince. Značku jsem ale už delší dobu neviděl. Kontroluji tak svoji polohu pohledem do mapy v telefonu. Jasně, že jsem zase někde jinde. Jsem na nejlepší cestě minout hrad Sovinec, což se také stalo. (Ani tady jsem se nevyhnul loudalizaci.) Přeci se nebudu vracet zase do kopce. Posílám klukům zprávu, že jsem hrad minul a pojedu napřed. Pěšina ústí na červenou značku a odměnou za malou zajížďku je mi hezký trailík ( tak akorát pro mne ), který mne dovádí na silnici pod hrad. Mohl bych jet kousek do kopce za klukama, ale nějak nemám hlad a tak se raději pouštím dolů z kopce po hrozně kamenité cestě. Jedu, co nejrychleji, ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že jedu pomalu. Valšovým dolem sjíždím na silnici a po ní jen malý kousek než uhne červená značka zase do kopců. Nejprve traverz a poté ostré tlačení provázené vlastním klením. Naštěstí jen 50 výškových metrů. Následuje vcelku jetelná hřebenovka na hlavní vrchol Ostrý ( 519 m ) a z něj už příjemnou jízdou sjíždím do Rešova. Tady je otevřeno občerstvení a tak mi nezbývá než poprosit skupinku výletníků, abych si mohl objednat jídlo před nimi. Docela překvapeně sledují, jak si objednávám prapodivnou loudalovskou směsku. Malinovku, pivo, polévku a hamburger. Celkem platím něco přes dvě stovky. Při konzumaci mne o chvíli později zase ruší Míra a Stanley. Opět mne docvakli. Kluci si dávají jen něco k pití. Hlavní jídelní nálož zvládli na hradě Sovinec. Tady už jen dolaďují formu. Dále vyrážíme opět společně.Před námi jsou Rešovské vodopády. Absolutně netuším, co mne čeká. Míra je liška podšitá. Tyto vodopády dobře zná, ale neříká nic. Jen upozorňuje, že dolů je štěrková cesta a máme jet opatrně a s ohledem na turisty. Já jedu opatrně až moc. Za moment jsou kluci pryč. Sleduji značky a na konci štěrkové stezky uhýbám doprava. Ještě kousek je to jetelné, ale už cítím ve vzduchu nějakou Čépovinu. Taky, že ano. Všude turistů jak naděláno a já se motám mezi nimi s kolem na rameni. Oni nechápou nic a já ostatně také ne. Nevěřím svým očím. Ověřuji si v mobilu, zda jsem stále na trase. Značka opravdu vede mezi skalami a šutry po dřevěných schodech nahoru. Mám dojem, že se tam ani s kolem nevyškrábu. Nakonec se mi to podařilo, ale teprve když jsem si vyprosil pomoc jednoho člověka. Prostě se mi nechtělo svého nového karbonového Karla jen tak shodit ze skály dolů. No, nebudu to dramatizovat. Prošel jsem ten úsek s veškerým nasazením svých zbývajících sil. Nejvíc mi ale vadili ti turisté s obrovskými otazníky v očích. Museli si o mně myslet, že jsem se zbláznil. Cpát kolo do takových schodů a přes ty balvany dokáže asi jenom magor a ten žádnou pomoc nepotřebuje. Nejraději bych ze sebe spláchnul veškerý pot, ale to bych se musel svléknout a při tom množství čumilů bych se asi trochu styděl. Konečně se cesta rozšířila a zmizely balvany. Mohu směle pokračovat do Tvrdkova. Bohužel i tady se kopec zvednul přímo proti mně. Malou náplastí byla chalupa, která byla ověšena různým kuchyňským nádobím. 
Tu jsem si prostě musel vyfotit. Na vrcholu stoupání opět křížuji silnici a znova se řítím dolů do údolí po žluté značce. Ta končí na silnici. Právě jsem vjel na list č. 66 a na dalším mapovém listu už překonáváme nejvyšší vrchol letošního Loudání. Čeká na nás stoupání na Kamenný vrch, který je vysoký 952 metrů. To si teda dáme. Tenhle vrchol nebude určitě zadarmo. Taky nebyl. Předjíždím zase kluky. Sedí u hospody a doplňují tekutiny. Těch mám já dost a tak jedu napřed. Silnice je do kopce, ale po asfaltu to tolik nevadí. Před Oskavou odbočujeme vlevo a krátkou spojovačkou se dostáváme na druhou silnici. Ta nás nešetří a míří stále vzhůru. Míjí vísku Václavov a pak odbočuje do lesů. Zatím to není tak hrozné. Zpevněná cesta stoupá lesem kolem nového rekreačního střediska Třemešek až na silnici do Mladoňova. Tady ve sjezdu bohužel ztrácíme nastoupanou výšku. Samým spěchem jsem v Mladoňově zapomněl poslat kontrolní SMS a tak jí posílám až později. Na rozcestí „U dobré nálady“ se napojujeme na modrou značku a já zde naopak dobrou náladu ztrácím. Teď už doopravdy začínáme stoupat na Kamenný vrch. Opět mne dohání Míra se Stanleyem a od této chvíle už jedeme společně. Bohužel modrá značka odbočuje doleva a na hřebínek vedoucí k vrcholu. Občas chůze po něm připomíná spíše horolezecký výstup. Jediné co mi teď asi nejvíce vadí je kolo. Kluci se doslova sápou přesně po značce. Já si to někde trochu ulehčuji a některé pasáže obcházím lesem. Není to ale tak velké ulehčení. Spíše je to taková drobná radost, že nemusím nést kolo na zádech. Konečně jsme na Volyni, což je jeden z předvrcholů, ale to vůbec neznamená, že skončilo cyklolezení. Skalky jsou za námi až na Smrčníku. Jeho vrchol má 935 m. Kamenec má jen o dvacet metrů víc. Ještě kousek jedeme dolů a pak stoupáme zpět na poslední vrchol Kamenec. Naštěstí poslední stoupání už není tak dramatické. Posledních pár metrů jdu bez kola. Kluci ale poctivě tlačí. Odměnou je jim o něco delší sjezd. Po žluté nejdříve sjíždíme na tzv. Traťovku. Tady čekají Mírovo kamarádi z práce a chvilku s nimi kecáme. Poté dále po žluté sjíždíme až do Šumperka. Tady hledáme hlavně nějakou hospodu, kde bychom pojedli. Posíláme SMS a zjišťujeme, že do cíle už to máme pouhých 394 km. Pokud pojedeme dostatečně rychle, můžeme tam být za tři až 4 dny. V hospodě sedíme asi už od sedmi hodin. Přestože je tak brzo, Míra rozvíjí teorii, že bychom mohli přespat u nich, v dílnách ČEZu. Dojíždí totiž do Šumperka do svého zaměstnání, kde dělá nějakého mistra údržby. Pokud zůstaneme spinkat ve městě, můžeme se tam i pěkně osprchovat. Je sice neděle, ale je schopen nějak zajistit otevření jinak nepřístupného areálu. Já s tímto plánem nejdříve moc nesouhlasím. Zdá se mi, že bychom skončili dnes hodně brzo. Nicméně po dvou porcích grilovaných žeber a po několika pivech ustupuji, neboť moje únava už dostoupila vrcholu. Už nedokážu ani rozlišit, zda byla způsobena pivem nebo výkonem na trati a tak kolem osmé odjíždíme na základnu. Tam se sprchuji a pak zalézám do spacáku. Spím snad ještě dříve, než jsem položil hlavu na postel. V noci mne nebudí ani žádné bolestí nohou. Prostě spím, jako by mne zabili. Při prohlížení fotek, když jsem psal své povídání, jsem zjistil, že jsme lezli na Kamenci na rozhlednu.
Pod rozhlednou na Kamenci ( zleva Čenda, Míra a Stanley ) Ani netuším, kdo nás fotil. Na trase z Domašova nad Bystřicí do Šumperka ujeto od startu 561 km ( za den pouhých 97 km ) a do cíle tak zbývá oficiálně 409 kilometrů. Šestý den závodu Pondělí 7.6.2021 Ráno se v obvyklou hodinu probouzím jako nový člověk. Včera jsem padnul na postel a usnul jako špalek. Ani nevím, zda jsem se probouzel v noci. Dalo by se říci, že jsem zažehnal krizi. Ještě musím vysvětlit, co je obvyklá hodina. Míra nastavuje budíka na půl pátou. V kamrlíku jsem si uvařil vodu na ranní kávu a k ní požírám nějaké proteinové tyčinky. Také odlehčuji svůj batoh a přebytečné věci ( malý ešus s bombou a nějaké oblečení ) dávám do igelitového pytle, který nechávám na základně. Míra mi ho později pošle poštou. Dál pojedeme společně a nemá cenu, abych byl vybaven lépe než kluci. Vypravení, včetně snídaně trvá 45 minut. Lehce před půl šestou odjíždíme a poté se brzy napojujeme na trasu. Kluci se nějak uklidnili. Včera jsem za nimi vlál a měl strach, že jim nebudu stačit, ale dnes je všechno jinak. Vyjíždíme z města a úsilovně šlapeme po mírně stoupající louce. Svah se však po vjezdu do lesa ztratil a za chvíli jsme v sedle Červený kříž. Odsud už ale zase tlačíme až na vrchol k další rozhledně Háj. 
Na tu nelezeme. Místo toho nasedáme na kola a krásným sjezdíkem mi kluci rychle mizí z očí. Míra je sjezdař a má celopéro, Stanley má ještě hardtail. Já mám také celopéro, ale z kopců klukům prostě nestačím. Na výjezdu z lesa je malý kostelík či kaplička. Nějaký člověk tady uklízí, neboť je patrné, že včera tady byla nějaká oslava. Možná pouť. Kluci projeli, ale já se zastavuji a ptám se, zda nezbylo něco k jídlu. Bohužel. Pivo ze sudů se vypilo také. Posledních pár litrů bylo stočeno do plastovek. Naštěstí. To já teď dostávám k dispozici. Lačně piji, ale s sebou si neberu nic. Teplé by nestálo za nic. Lehce osvěžen pokračuji v cestě. 
Vyjíždím z lesa a jsem úplně omráčen tím nádherným výhledem do údolí na vesničku Hrabenov. Míra už čeká na poutnickém místě u křížku s názvem „Zlatník“. Nádherné ráno. Po dlouhé době si za krásného počasí opět Loudání užívám plnými doušky. Sjíždíme do Radomilova a posléze do Bohutína. Následně projíždíme Klášterec a Horní Studénky. Pak následuje krátký, ale prudký sjezd do Štítů. To jedeme se Staneleym sami, neboť Míra pocítil potřebu ranního vyprázdnění. Jsme domluveni, že se potkáme ve Štítech u krámu, kde se nasnídáme. Jak jinak než bohatě. Jenže ke krámu se tlačí do kopce po asfaltu. Pak je po pravé straně škola a hned naproti obchod "Hruška". Tady zastavujeme a kupujeme vše potřebné ke snídani. Dokonce nám zde na požádání vaří i kafe a čaj. V pohodě se cpeme, ale Míra nikde. Nakonec zapínám telefon a volám mu. Už je za městem. Jak se hnal celý rudý za námi, pot mu zalepil oči a nás minul. Nedá se nic dělat. Sejdeme se v další vísce s prapodivným názvem Cotkytle. Po bohatýrské snídani se vydáváme za Mírou. Město Štíty je postaveno pěkně v kopci, takže na náměstí zase tlačíme. Cestou potkávám nějakou paní a tak se jí ptám, jak vznikl ten podivný název vesnice Cotkytle. Paní říká, že mám štěstí, neboť odsud pochází. Prý je ten název odvozen od místního názvu sukně. Ta se tady prý nazývá "kytle". Kdysi prý potkala jedna selka druhou a ptala se jí : Co sukně ? Tedy "Co kytle ? Spojením pak vznikl název vesnice. Poděkoval jsem za vysvětlení, ale zdálo se mi trochu vyumělkované. Nasedáme a jedeme serpentinami po silnici ven z města. Červená značka jednu zatáčku zkracuje. Stanley po ní tlačí a já to objíždím po silnici ( …asi další loudalizace ). Kupodivu je to stejně dlouhé. Myslím časově. Hned pak je odbočka do terénu a za chvilku již jsme ve zmíněné vesnici. Míra snídá před krámem a já si dávám alespoň pivo. Stanley nepije žádný alkohol, prý už ho v životě vypil dost. Dnes již od rána měl krizi Míra.
Alespoň výraz jeho tváře o tom něco vypovídá. Teprve potom pokračujeme na Lázek. Tam je sice značena hospoda, ale kdeže loňské sněhy jsou. Místo toho tlačíme zase do kopce. Je to ale tak krátce, že nám to ani nevadilo. Odměnou nám je sjezdík a krátká jízda podle vody, kde se napojujeme na cyklostezku, která ústí na hlavní silnici. Jízda po ní by ale nebyla bezpečná a tak odbočujeme doprava na stezku podél Moravské Sázavy. Vida. To jsem ani nevěděl, že Česká Sázava má svoji kolegyni. Od ní se odpojujeme a mírně stoupáme k rozhledně Marjánka. Ta podle Čépy - cituji - vyrostla na evropském rozvodí mezi Černým a Severním mořem u obce Horní Čermná a nese název podle nedalekého poutního místa Mariánská hora. Za dobré viditelnosti jsou z rozhledny vidět i vrcholky Krkonoš a Jeseníků. My však na rozhlednu nelezeme. Místo toho jedeme na Mariánskou horu, kde je krásná křížová cesta a malý kostelík. Do mapy už ani nekoukáme, neboť si přeci jenom něco pamatujeme a užíváme si krátký sjezdík po široké cestě borovým hájem. Náhle nám něco nehraje. Červená odbočuje vpravo. Zastavujeme a koukáme jako výři do mapy. Nemůžeme pochopit, kde jsme se ocitli. Míra zapíná svoji navigaci a já koukám do telefonu. Výsledek nás nepotěšil. Jedeme špatně a musíme se vrátit. Ke kostelíku vedou totiž tři červené značky. Podle zákona schválnosti jsme neomylně zvolili tu špatnou. Obracíme se a tlačíme zpět do kopce. Nemá cenu se sápat někam do lesa. Za chvíli jsme zpátky. Teď už jedeme ve správném směru. Zastavuji ještě u jednoho zastavení křížové cesty a fotím si ho. Poté po žluté značce jedeme k potoku Bobrůvka a kousek podle něj ke Kreuzingerově kříži. Tady se kousek sápeme do kopce, ale není to tak hrozné. Do Horní Dobrouče už dojíždíme po rovině a hned hledáme hospodu. Bohužel kužel. Ta je prý až v Dolním Dobrouči úplně mimo naší trasu. Raději sázíme na vlastní svačinu.
Tu si dopřáváme u nádherně restaurované Horákovy kaple. Posilněni můžeme jít na plánovaný mírný sjezd. Tedy tak se mi jeví náš další postup. Bohužel je to blbě. Stoupáme k silnici, po ní do kopce a po odbočce doprava zase do kopce. Místy opět tlačíme až k rozcestníku Třebovské stěny. Tady na nás ale čeká milé překvapení. V přístřešku je připraven na stole pozdrav od Štěpána Stránského. Pitná voda a oříšky na posilněnou. Jasně, že občerstvení si pěkně vychutnáváme. Tohle stoupání bylo pro mne obzvláště psychicky náročné, neboť jsem ho absolutně nečekal. Pak už jsme na rozcestí Třebovské stěny, kde se napojujeme na žlutou značku, která nás dovádí do Horního Houžovce na silnici. Po ní jsme za chvíli v Dlouhé Třebové. Tady sice není hospoda, ale mají tu alespoň otevřený krám. Ten nemůžeme minout. Kupujeme cosi k obědu ( já jen tlačenku a dva rohlíky, které splachuji stejným počtem piv ) a během něj posíláme kontrolní SMS č.14. V obchodě také dobíjím v telefon. Ten tam samozřejmě zapomínám, takže se pro něj musím vracet. Kluci mají tudíž přede mnou náskok. Toho využívají k odpočinku v lese, zatímco já tlačím v té hrozné odpolední výhni kolo na Kozlovecký hřeben. Ten už je naštěstí jetelný na kole. Na rozcestí U zabitého odbočujeme prudce doleva a míjíme tak rozhlednu Anderlův chlum. Sjíždíme z kopce do vesničky Řetová a z ní se pak sápeme na stejnojmenný vrchol. Tohle už si ale vůbec nepamatuji. Odhaduji to jen podle mapy. Poté projíždíme obcí Přívrat po vedlejších silničkách, abychom si užili stoupání kolem statku U Kubů až na Kozlovský kopec, kde je chata Maxe Švabinského. Vrchol musíme navštívit povinně, což nám na kole nedělá potíže, neboť je snadno dostupný. Z něj pak celkem snadno přejíždíme listy 81 a 82. To už se pomalu blíží večer a s ním i rozhodování, kde budeme spát. Stanley prosazuje přístřešek u Včelího domu. Tam má být i studánka. Je to sice lehce mimo trasu, ale po rovině to není tak velká zajížďka. Jsme tam za chvíli. Bohužel voda je v hluboké studni, odkud se nabírá okovem. Nemáme odvahu tu vodu pít a pouze se s ní lehce omýváme. Místo je ale bohužel zcela nevhodné k přespání. Stanley nachází podle serveru mapy.cz další přístřešek na trase asi po třech kilometrech jízdy. Vracíme se na trasu a jedeme po hezké naučné stezce „Hranice Čech a Moravy“, kde jsou různé typy hraničních kamenů. Zajímavé. Z lesa vyjíždíme v malé osadě Kukle, kde jsem bez pozvání vešel do jedné zahrady a zaklepal na dveře stavení. Překvapeného majitele jsem požádal o doplnění vody do bidonů a poté ještě poprosil o prodej dvou lahvových piv. Podařilo se. S vyhlídkou pivního večerníčku rychle stoupáme k nedalekému přístřešku Na stráni, kde si steleme na jemném štěrku. Před ulehnutím si pak s Mírou vychutnáváme pivo. Dobrou noc. V každém případě mne ten pohled donutil zastavit kolo a objekty zvěčnit. Dům včelích matek, jak se o něm zmiňuji výše, byl vytipován jako místo možného noclehu.
Tento originální altán byl postaven na paměť bývalé chovné stanice včelích matek, která zde byla za první republiky. V okolí je rozmístěno několik památečních úlů. Na trase Šumperk - před Karle ( hoogan Na stráni ) ujeto za den 110 km a od startu 726 km. Do cíle tak zbývá přesně 300 km. Nocleh na hranicích Čech a Moravy Sedmý den závodu Úterý 8.6.2021 Ráno máme budíka opět na stejnou dobu tj. na půl páté. Být sám, tak bych už byl asi na cestě, ale takhle mi to vyhovuje lépe. Míra hned ráno v mobilní aplikaci zjišťuje, že se před nás v noci dostal Oskar. On sám nám to později potvrzuje. Viděl nás v pergole, ale nechtěl nás rušit. Já píši report zase až několik dní po dokončení závodu a tak jsou moje zápisky o něco stručnější. Všechno si bohužel nepamatuji. Zážitků bylo příliš mnoho. Pryč jsou ty doby, kdy jsem si dělal poznámky ještě v průběhu závodu. Tenkrát nebyla tak velká konkurence. V každém případě se tady nahoře, i přes nezvyklé teplo, spalo nádherně. Vyjíždíme kolem čtvrt na šest. Má příprava na výjezd vždy trvala hodinu. S klukama nevařím, takže je balení rychlejší. Jen sním nějakou sušenku či energetickou tyčinku a jsme sbaleni tak na stejno. Vyrážíme a poměrně rychle se přes dva mapové listy dostáváme v pohodě do Poličky. Tady na náměstí objevujeme kavárnu s cukrárnou. Ideální místo na snídani. Hned v ní obsazujeme stůl. Oskar zde právě ukončuje své hodování a opouští nás. Teď budeme snídat my. Kafe, čaj, kofola, koblihy a smaženky, to vše se objevuje na našem stole. Já pak ještě musím svojí peněženku zadotovat z bankomatu. Nejsem si jist, že bych vydržel. Přeci jenom karty všude neberou a my poměrně často zastavujeme na doplňování ztracených kalorií. Odhaduji, že jsme se zdrželi asi hodinu. Poté se domlouváme, že se sejdeme na benzinové pumpě, kde bude vykonána ranní hygiena spojená s vyprazdňováním. Jinak bych málem zapomněl. V Poličce odesíláme kontrolní SMS a tak už víme, že do cíle už zbývá „jen“ 273 km. Za normálního stavu by to bylo na dva dny, ale to bychom nesměli být na Loudání, kdy člověk neví dne ani hodiny, kdy narazí na nějakou „čépovinu“. Z Poličky míříme přes Pustou Rybnou do nitra Českomoravské vrchoviny. V Pusté Rybné jsme také už jednou s Mírou spali. Tenkrát jsme tu pěkně na Loudání povečeřeli. Prvním vrcholem, na který teď šplháme, jsou Rybenské Perničky ( 748 m) a druhým pak Zkamenělý zámek. Ten mám také ještě v paměti z posledního Loudání. Ze Zámku jedeme na Velké Perničky a poté na Čtyři palice. Jsou to nádherné skály a rozhodně by stálo za to, udělat sem na podzim čundr. Následuje pěkný sjezdík kolem Českých a Moravských Milov. Stále se tak pohybujeme podél česko-moravské hranice až do rekreační osady Milovy, kde se necháváme zlákat restaurací Poslední míle k malému občerstvení.
Jde hlavně o doplnění tekutin, neboť už panuje docela slušné vedro. Po občerstvení pokračujeme ve směru na Devět skal. Samotný vrchol je dosažitelný snadno, ale klopýtáme přes Malínskou a Lisovskou skálu. Ty kopce nejsou ani tak prudké, jako kamenité, takže nejetelné. . Tady doháníme Oskara, který si v okolí Šumperka lečil bolavé koleno. Chtěl jsem mu proto tady i pomoci, ale nedovolil to. U Lisovské skály jsem zatoužil po fotce Na Devíti skalách je lidí jako mravenců, ale mně se podařilo ulovit pěknou slečnu, se kterou mám společnou fotografii. 
Zleva Míra Švrčina, Oskar alias Pavel Vavřina, Čenda a Tomáš Stanley Staněk Sice ani nevím, jak se ta slečna jmenovala, ale vím, že měla jednu velkou vadu. Byla to učitelka. Z Devíti skal míříme na Herálec, odkud se vracíme pod Žákovu horu. Na její vrchol naštěstí nemusíme. Jen si užíváme stoupání na rozcestí a poté sjezd do Fryšavy, odkud šlapeme po silnici do Medlova a na Tři studně. Tady nás opět přepadl hlad. Oskar nás zase dojel a tak společně nalézáme slušně vypadající hotel „U Loubů“. Tady se bohužel projevilo známé pravidlo „Navrch hůj, vespod fůj“. Jediné co tu nezkazili, tak bylo drahé pivo. Polévka s játrovými knedlíčky byla prostě voda, kuřecí nudličky na zelenině s rýží byly bez chutě se a nedaly skoro jíst. Pravda, byla to strava dietní, ale nechutná. Nicméně se číšník sám potrestal, neboť mi polévku zapomněl započítat. A co myslíte ? Dostal spropitné ? Jasně, že ne. Znechuceni jedeme dál do Skleného a přes Světnov do Škrdlovic. To už se proplétáme mezi spoustou lidí, kteří okupují Velké Dářko, kde máme šestnáctý kontrolní bod, ze kterého je to do cíle oficiálně už jenom 212 km. Zdá se to málo, ale to bychom se za osadou Bílek nesměli ponořit do údolí Doubravy. V tomto údolí jsme minuli Chotěboř. Já blbec se nechal ukonejšit vstupní širokou cestou a myslel jsem si, že budeme za chvíli jsme z údolí venku. Bohužel opak byl pravdou. Široká cesta za chvíli skončila a začla kamenitá, co kamenitá? Balvanitá cesta kolem vody. Jet se nedá. Kecám. Jet se dá, ale tak tři metry a dolů z kola. A zase znova a znova…. 
Šeredně klopýtám po obrovských šutrech. Kluci jsou zase někde v pr…. Občas ale fotím a docela si užívám tu divokou krajinu kolem mne. Zase jedna partie, kde je kolo zbytečnou přítěží. O tom ale právě Loudání je. Nicméně jednohlasně uděluji Čépovi další černý puntík. Jak se tak potácím s kolem kolem vody, odvádí mne zelená značka nahoru do kopce = další loudalizace. Ani jsem si toho nevšiml. Měli jsme sledovat červenou TZ, která vede stále spodem. Koukám do telefonu na podrobnější mapy a zjišťuji, že se mohu vrátit dolů po modré. Neprodleně tak činím. Zelená by mne odvedla úplně od řeky. To nemohu dopustit. Ta modrá dolů je ale tak strmá, že být po dešti, tak bych to asi vůbec nesešel. Jsem docela rád, že jsem to vzal přes kopec, protože dole pode mnou se plácá Míra se svým kolem, což značí, že jsem ho dohonil. Hulákám na něj shora a on nevěří svým očím, kde se nad ním beru. Samozřejmě, že jsem se měl vrátit tam, kde jsem opustil červenou značku, ale to by mne asi odvezli hned do blázince. Někdy prostě pravidla dodržet nejdou. Máme toho asi všichni dost. Poslední úsek kolem vody už je jezdivý až na závěrečný „výjezd“ na silnici. Na pěší čundr dobrý, na kolo opět typická Čépova vyjebávka. Stanley našel v Libicích nad Doubravou hospodu, kde bychom se mohli navečeřet, ale bohužel kužel. Otevírají až za týden. Jedeme tedy dál. Ač je ještě světlo, kotvíme v Lánech na hřišti, kde je nádherná šatna s verandou na spaní. Nemáme vodu a tak jí jdu shánět. Při té příležitosti objevuji kousíček od naší budky pijácký klub, kde sedí i paní starostová. Dostávám tudíž od ní požehnání k noclehu na hřišti a kupuji dvě piva a limonádu. Kluci koukají jako právě vylíhlá ptáčata. Nemohou uvěřit svým očím, když pivo otvírám a slastně ho do sebe klopím. Stanley udělal s limčou to samé. Za chvíli se objevil Oskar a dal si pivo také. Poté však odešel s tím, že bude spát nahoře na Spálavě. My vyžrali před spaním část našich železných zásob a pak jsme šli ještě za světla spát. Spalo se opět skvěle. Putování ve skupině mi přináší úlevu. Na trase Hoogan Na stráni - Lány ujeto za den 113 km a celkem od startu 839 km, takže do cíle by mělo zbývat 131 km. Ve skutečnosti je to ale o něco více. Osmý a předposlední den závodu Středa 9.6.2021 Ráno má Míra budíka zase na půl pátou. Ze spacáku snídám pár tyčinek a jablečný závin. Ten je ale dost hladový. Doufám, že brzo najdeme správné místo na pořádnou snídani. Těsně před čtvrt na šest společně vyrážíme na další cestu. Naposledy se ohlížím na příjemný domeček, který nám poskytl ochranu před ranní rosou a napojujeme se na zelenou značku, která nás má dovést na Spálavu. Zpočátku je cesta v pořádku, ale později se mění na tankodrom. To, když se dostáváme do míst, kde probíhá těžba dřeva. Bohužel není možno jet středem mezi kolejemi jako obvykle, ale musíme jet kolejí, kde jsou vytlačeny hluboké traktorové drncáky. Jedu poslední a tak se musím dost snažit, aby mi kluci neujeli. Naštěstí v Mírovi se setřásla ranní snídaně natolik, že musí zastavit. Dal mi tedy šanci vytlačit prudký kopec před ním. Nahoře na Spálavě spal Oskar alias Pavel Vavřina. Večer nás totiž opět předjížděl a tak k nám zajel na pokec. Touhle dobou už je samozřejmě v prachu. . Ze Spálavy sjíždíme do Klokočova, kde posíláme kontrolní SMS. Jsme právě na osmistém kilometru závodu a tak nám do cíle chybí už jen pouhých 170 kilometrů.
Na trase hřiště Lány - Lázně Bělohrad ujeto 116 km, což dělá celkem od startu 953 km, ale do cíle přesto zbývá ještě 59,5 km.
Poslední den závodu Čtvrtek 10.6.2021 dočtete na Bikestream.cz/cestovani
«
