Vít Čenda Čenovský / Galaxy CykloŠvec Stevens / popisuje své zážitky při závodě Bohemia Divide.
Sobota 26.9.2020 Start Bohemia Divide Probouzím se na posteli ve Fordu právě, když Háček junior zajíždí po celonoční jízdě z Itálie pod světla benzinové pumpy ve Vyšším Brodě.
Jsem mu neskonale vděčen, že mne nechal spát celou cestu až z Insbrucku.
Je kolem páté hodiny ranní a venku je zima jako „prase“. Beru si tašku, ve které mám připravené věci na závod a ještě jednou kontroluji svoji výbavu. Nějaké věci ubírám a nějaké naopak přidávám. Na mapě pak hledám nějaký přístřešek, kde bych se mohl dospat. Nakonec se rozhoduji pro nádraží. Kluci mne tam vysazují a já zjišťuji, že nádraží je v současnosti v přestavbě. Jediné, co tak mohu využít, je krátká stříška. Tam jsem sice chráněn před větrem a deštěm, ale na zemi je pouze drobný štěrk zvaný "kačírek". Abych nepropíchnul nafukovací karimatku, musím si ustlat na velké rohoži, která slouží na čištění bot. Lezu do spacáku a do žďáráku. Zima se trochu zmenšuje a já pozoruji, že začíná svítat. Dlouho nemohu zabrat, ale pak se mi to přeci jenom daří. Díky bohu. Kolem osmé mne budí nějaký Ukrajinec. Prý se tady bude pracovat a já tu nemohu spát. Soukám se ze spacáku a poté balím svoji postel. Stále jemně mží. Přemýšlím, kde bych se nasnídal. Nakouknul jsem k Ukrajincům do šatny, ale tam je takový bordel, že by mi tu nechutnalo. Uklízím se pod nedaleký přístřešek u půjčovny raftů a tam vařím čaj a bohatě snídám. Kamarád Pavel mne vybavil dostatkem konzerviček, které zbyly po týdenním pobytu na jachtě. Nasycen a posilněn si nahazuji na záda batoh a přes rameno si dávám tašku. Poté se rozvážným krokem vydávám k Penzionu Bílý mlýn, kde je zázemí závodu Bohemia Divide. Cestou mne míjí několik závodníků, kteří přijeli vlakem. Mezi nimi je i Jirka Balda Baloušek a Jiřka Lípová. Diví se, kde mám kolo. Volám na ně, že kolo na mne čeká již na startu. Teda alespoň doufám. Docházím pomalu k penzionu a vítám se postupně s mnoha známými. Je tu mimo jiné i Zdenda Janeček se svým lehokolem, Petr Novák z Tachova a dokonce i jedna dvojice na dvojkole. To jsem na ně zvědav. Nalézám kolo a začínám se převlékat. Mám dilema, co si vzít na sebe, ale nakonec je to jednodušší než jsem si myslel. Oblékám si skoro všechno, co si budu brát s sebou a přes to ještě zelenou pláštěnku od Jurka. Blíží se poledne a s ním i start závodu. Vyhlížím svého parťáka Petra, se kterým jsem domluven, že pojedem zase spolu. Vyzkoušeli jsme si to již vloni a docela nám to sedlo. Nacházím ho až hodinu před startem. Super. V jedenáct hodin začíná výklad trati, kde ale není sděleno nic podstatného. Ředitel závodu Honza Schwarzbach nás upozorňuje na některé těžké sjezdy. Proti loňsku také vzrostl počet záchytných míst, kde se můžeme občerstvit. Paráda. Pomalu začíná jít do tuhého. Zanedlouho se bude startovat.. Ještě fotku v plné zbroji před startem Zkusmo zapínám navigaci a ujišťuji se, že tentokrát funguje bezchybně. Naopak se dozvídám, že tentokrát si první část trasy vymazal omylem Petr. Pro letošek jsem tudíž vodičem já. Podepisuji prohlášení, že se celé akce zúčastňuji na vlastní nebezpečí a pak už nezbývá nic jiného než se přesunout na start. Ten je v horní části náměstí ve Vyšším Brodě. Společné foto a už jedeme z kopce. Bohužel jen prvních 100 metrů a poté se obracíme do protisměru. Kousek po asfaltu a pak už se sápeme do pořádného kopce. Ten se táhne až k rakouské hranici a.slouží jako rozřaďovací síto Loni jsem to vyšlápnul až nahoru. Dnes je cesta v louce po dešti hodně měkká a tudíž brzy slézám a tlačím. Nejsem sám. Na chvostu je nás takových více. Dozvídám se, že Báša nepojede jenom se mnou, ale ještě s nějakými kluky ze skupiny svých kamarádů. Čím je skupina větší, tím je i pomalejší. Však ono to nějak dopadne. Tak a první kopec je za námi. Peleton se roztrhal již dostatečně. Stále prší, ale mně je v pláštěnce dobře. Je mi teplo a horní část těla mám v suchu. S nohama je to už horší. Zatím nemám goretexové ponožky, ale na nohy mi zima není. Přejíždíme hranice do Rakouska a po dalším malém stoupání se ocitáme na nejvyšším bodě dosavadní trasy. V tomhle počasí není následující sjezd žádná výhra. Jedu ve skupince čtyř Pražáků. Trochu na sebe musíme čekat, ale zatím se to dá. Jen cestou vysvětluji Bášovi, že ve dvou se dá jet, ale ve čtyřech to moc nepůjde. Prý moji společnost upřednostní. Znova přejíždíme hranice zpět do Čech. Projíždíme kolem nejjižnějšího bodu České republiky. Petr trvá na tom, že se tam musíme zajet také podívat. V tomhle počasí se mi nechce dělat žádné zajížďky. Stopy tam také žádné nevedou. Kašleme na to i my a pokračujeme dál. Sjíždíme po betonové silničce k říčce Bystrá a prudkým stoupákem se blížíme do Horního Dvořiště. Z něj pak pokračujeme po červené značce kolem Dolního Dvořiště trošilinku krkolomějším sjezdem do Rožmberka nad Vltavou. Tady naštěstí šetříme pár výškových metrů a nesjíždíme až k Vltavě, Jedeme po asfaltce mírně nahoru do kopce. Na nové trase bohužel míjíme odbočku. Byla to zkratka, ale musíme si jí pěkně celou vytlačit. Pak už jenom chvilku z kopce, kde potkáváme houbaře s dvěma košíky plných lišek., a už jsme v Rožmitále na Šumavě. Tachometr ukazuje právě 46 - tý kilometr a já se začínám těšit na teplou polévku. Jedeme skrz vesničku a Petr se ptá nějaké paní, zda by nevěděla o nějaké paní, která by měla nachystané občerstvení. Bohužel neví o nikom. Petr se teda dívá do své nápovědy a konstatuje, že se spletl a občerstvení je ještě o kousek dál. Tvrdá rána do mého rozpočtu sil. Věžovaté Pláně focené Katkou Holou o den později, my měli výhled podstatně šedivější Za Rožmitálem si vychutnáváme kousek jízdy po silnici, ale bohužel nikoliv dlouho. Zabočujeme opět doleva na zpevněnou cestu, kterou si pamatuji z loňského roku. Není to však příjemný zážitek. Nejdříve musíme nastoupat do 780 m a o chvíli později ještě o sto metrů výše. Teprve pak jsme nad Věžovatými Pláněmi. Když jsem tady byl poprvé, tak se mi ten pohled na nádherný kostelíček vryl hluboko do paměti stejně jako krkolomný sjezd po červené značce. Tenkrát to bylo při nějakém ročníku "Loudání". Podruhé to bylo loni a letos potřetí. Již neprší, ale na polévku se těším. Koukáme, u které chalupy stojí kola. Na toto občerstvení jsme pozváni pouze my. Kamarádka kamaráda tady má chalupu. Lezu do chaloupky a hned se mi zamlžují brýle. Po jejich otření poznávám Jeníka a jsou mi představeni Libor a Martin. Ti jeli před námi. Moje skupina je teď ve složení Báša, Viktor a já. Čeká na nás vynikající bramboračka, koláč a pivo. Je to příjemné překvapení. Dozvídám se, že Jeník má problémy se zadní brzdou. Pomáhám mu sehnat přítele na telefonu, který by mu prodal kompletní zadní brzdu. Prvně volám ve Strakonicích bike servis Skala, tam mi to neberou. Láďa ze stejného krámu to nebere také. Přihlašuje se jen Marek, ale ten prý nebydlí ve Strakonicích. Zkouším tedy Frantu Macnera. U něj jsem uspěl. Je zajímavé, že manželka jednoho z kamarádů s ním kdysi dávno chodila. Ta je teď je pověřena vyzvednutím náhradního dílu. Naštěstí prý je u svého otce, který bydlí ve Strakonicích nedaleko benzinové pumpy OMV. Paráda. Vše je vyřešeno. Zbývá jen zaplatit za občerstvení a můžeme pokračovat v cestě. Zdrželi jsme se asi hodinu a ta nám pak trochu chybí při dojezdu do Netolic. Vyjíždíme. Bohužel ne všichni. Jeden z kamarádů to „balí“ a zůstavá v chaloupce přes noc. Zítra prý pojede domů. Nevím, zda mu mám závidět či nikoliv. Teď nás čeká rovinatý a rychlý úsek končící sjezdem do Zlaté Koruny. Tady chvíli čekám na kluky a pak už společně stoupáme do hospody U tratě. Já bych raději hned stoupal nahoru na Kleť, ale kluci chtějí zajít na pivo a na malé občerstvení. Musím s nimi. Jsem jediný z trojice, který má funkční navigaci. Splácím tím Bášovi dluh z loňského roku. V hospodě je příjemně. Potkáváme zde Vaška Polívku a Zdenka Janečka, který jede na lehokole. Zdenda vypadá, že je docela unaven a hladov. Večeří. Já si z povinnosti dávám polévku a pak jí i platím. Cena mne trochu šokuje. Malá mistička polévky stojí padesát korun. Vycházíme ven a přecházíme silnici. Konečně jdeme na zteč Kleťě. Není to lehké. Potmě se nepozná strmost kopce a tak většinou tlačíme. Viktor nás baví svými historkami z cest. Je to fajn. Nejdeme zrovna pomalu. No neva, alespoň se zahřejeme. Pršet již přestalo, ale zima nepolevila. Dnes ráno byl prý na Kleti sníh. Výstup nám trvá skoro dvě hodiny. Já jsem v naší tříčlenné skupince na chvostu. Viktor jede s Bášou vpředu a neustále kecá o všem možném. Kromě jiného se ale dozvídám, že Viktor plánuje i výlet na kola do Kyrgystánu nebo do Gruzie. To by se mi líbilo. V kolik jsme dosáhli vrcholu Kletě nevím, ale v hospodě se ještě svítilo a nám je jasné, že se tam neohřejeme. Nájemce je blb. Sjezd dolů byl děsný. Zima mi zalezla až do morku kostí. Modlím se, aby už přišel alespoň malý kopeček, abych se trochu zahřál. Byl jsem vyslyšen. Trochu se mi rozproudila krev, ale v dalším sjezdu zase brzo tuhne. Na to, kolik bylo sjezdů, trvalo nám dost dlouho než jsme dojeli k odbočce na Netolice. Po silnici nás dělí jen dva kilometry od teplé sprchy a postele. Bohužel tudy trasa nevede. Lesem je to ještě kilometrů asi šest. Zvítězil kupodivu rozum a dáváme to. Z konce první etapy u zámečku Kratochvíle jedeme na náměstí do Netolic, kde kluci předjednali nocleh v penzionu. První, co tam dělám je, že lézu do teplé sprchy. Vydržel jsem v ní, dokud mi nerozmrzly nohy. Kluci ještě spráskli večeři, kterou přichystal ochotný majitel penzionu, ale to jsem já už v limbu. Za čtyři stovky jsem si tu noc musel užít. S dnešním výkonem jsem spokojen. Do půlnoci jsme ujeli 113 kilometrů. Pro mne slušný začátek. To jsem ale ještě nevěděl, že zatímco jsme se drápali na Kleť, tak byli první závodníci již ve Strakonicích, které jsou teď před námi dalších padesát kilometrů. Nakonec se však musím přeci jenom zmínit o tom, na co jsem celé odpoledne myslel. Neodbytně se mi do mysli vkrádala otázka : "Proboha, co to vlastně děláš a proč ?" Prvně mne to napadlo, když jsem funěl do prvního stoupání z Vyšáku. Podruhé pak ještě naléhavěji v noci když jsem stoupal na Kleť. No a kdy potřetí ? Přeci ve sjezdu, kdy mi nesnesitelně mrzly ruce. Později jsem se dozvěděl, že byly dva stupně nad nulou a to není zrovna moc. Doufám, že ta správná euforie ještě přijde. Kvůli ní jsem přeci tady. Zdenda Janeček na svém lehostroji ( ilustrační foto z prvního dne závodu ) Neděle 27.9.2020 Druhý den závodu Bohemia Divide Před ulehnutím jsme si nařídili budíka na půl šestou. Měli bychom vyjíždět v šest. To se nám ale nepodaří. Vyjíždím až v půl sedmé společně s trojicí závodníků v čele s Jeníkem. Ti ale musí ještě na rozcestí a teprve pak na Kratochvíli. Viktor mi říká, abych jel napřed, že mne dojedou. Vydávám se na cestu sám. Samotnému se mi jede lépe svým tempíčkem a už je mi skvěle. Jasně, že sám také trochu kufruju, ale není to tak děsné. Občas jen při jízdě z kopce přejedu nějakou odbočku. Ráno již neprší a tak je fajn. Přes Libějovické a pak Vodňánské Svobodné Hory dojíždím do Pražáku. To už jsem na známé trase a přes Skočice a Štětice mířím na Čejetice a do Strakonic. Původně jsem chtěl volat manželce Janě, aby mi přinesla teplý spacák, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Jako všichni zajíždím k Háčkovi na pumpu OMV a mám jedinečné štěstí. Můj kamarád je tu osobně na kontrole a tak dostávám skvělé občerstvení zcela zdarma. Navíc mám možnost umýt si kolo a namazat pořádně řetěz. Zdržel jsem se asi hodinu, ale dobře jsem udělal. Na Pepův řízek s houskou, kafe a tatranku jsem dojel až do Kasejovic. Zatím mne Báša s Viktorem nedohonili a tak pokračuji dál sám. Na odjezdu od benzinky jen přeji Jeníkovi, aby se mu podařila výměna vadné zadní brzdy. Teď se mi pojede skvostně. Pohled na kostelík Svatého Jana nad Radomyšlí Ze Strakonic tak vyjíždím po trase, kterou jsme projeli v rámci tréninku s Michalem před deseti dny. Kilometry rychle utíkají. Před Lnářema potkávám kluka, se kterým jsem se několikrát předjížděl a mrzí mne, že jsem mu nakukal nepravdivou informaci o poloze hospody ve vsi. Předpokládal jsem, že trasa vede kolem ní. Toto info se bohužel nezakládá na pravdě. Byl to můj omyl. Už je odpoledne a já jsem už zase hladový jako vlk. Přes kopec dojíždím do Kasejovic. Tady si vzpomínám na útulnou pizzerii, kde jsem strávil jedno deštivé odpoledne než pro mne tenkrát přijela manželka. Dávám si tady hermelín a tři piva. Po posilnění jsem připraven pokračovat v cestě. Za Kasejovicemi vede trasa trochu do kopce a já si vzpomínám, jak jsme tady pokali staříčka s károu plnou trávy. Tu vezl určitě své kravce. Hrozně mi ten obrázek připomínal Rumunsko a mrzí mne jen, že jsem neměl odvahu vytáhnout foťák a staříčka zvěčnit. Za "chvíli" jsem v Nepomuku. Tady musím zajet na náměstí, kde je pivovar "Zlatá kráva". Neušel jsem tak nepříjemnému stoupání do kopce po dlažebních kostkách. Návštěvu soukromého pivovaru však vynechávám. Snad někdy příště. Jedl jsem poměrně nedávno. Za městem mne čeká dlouhé stoupání k obelisku, kde ztroskotal americký letoun za druhé světové války. Na vrcholu stoupání pak míjím srub, kde by se dalo v pohodě přespat, ale je ještě moc brzo. Sjíždím do vesničky Srby a tam mne čeká další nepříjemné stoupání. Právě jedu kolem louky, která je nádherně ozářená zapadajícím sluncem. Typická fotografická zlatá hodinka. Tu ale využívají dva závodníci, kteří spí na louce. Chtěl bych je škodolibě vzbudit, ale nemám odvahu budit je ze slastného spánku. Třeba budou chtít jet v noci. Ještě za světla pak dojíždím do Čížkova. Tady v hospodě si beru do flašek vodu a pokračuji ještě dál, abych splnil vypočtenou denní normu kilometrů. V pohodě projíždím do lesa kamenitou cestou, ale později v lese projíždím louži a dostávám smyk. Kolo mi padá do louže a se nevyhnu ani šlápnutí do vody. Zase mám mokro v botech. Trochu jsem namočil i zadní podsedlovou brašnu. Zjišťuji tak, že už netěsní. Asi jí budu muset reklamovat. Vjíždím na silnici a dojíždím do Chynína. Tady po chvíli odbočuji do brdských lesů. Ty jde projet i potmě, protože se jede hodně po asfaltu. Dojíždí mne Zdeněk Šnejdar z Klatov a sděluje mi svůj smělý cíl. Chce dojet až na zámek Kozel. Pro mne je to zcela jasně daleko. Já bych nejraději zůstal v brdských lesích. Tam nás ale zastavuje jeden myslivec a trochu se rozčiluje, že oni střílejí jeleny v říji a my jim rušíme lov. Pan myslivec je celkem příjemný a tak slibujeeme, že připomínku budeme tlumočit Honzovi Schwarzbachů jako řediteli závodu. Já si ale při jeho slovech vzpomněl, jak mi nedávno v lese přeběhla přes cestu laň a za ní se hnal statný jelen. Nakonec mne Zdenek inspiroval a já dojíždím přes Planiny až do Hořehled, kde odbočuji do Těnovic. To už je tma jako v pytli. Na kopci nad vsí je Budhistická stupa přátelství. Stoupám k ní a vzpomínám si, že za ní je sjezd lesem, kde Michal spadnul. Nedaleko trasy je pak i Mešenský mlýn. Je zima a tak se rozhoduji, že tam zkusím poptat ubytování. Za zeptání člověk nic nedá. Odbočuji mimo trasu a hurá. Ve mlýně se svítí. Kontroluji hodinky a zjišťuji, že je půl deváté. Klepu na dveře a po chvíli vychází pan mlynář. Prosím ho o nocleh třeba v garáži. Ve skrytu duše však doufám, že mne vezme do tepla. Nestalo se tak. Otevírá mi garáž, ale já jsem vděčný i za tento uzavřený prostor. Platím za přespání stovku a kupuji si dvě piva. Čínská polívka se salámem to jistí. Při jídle posílám SMS zprávu Bášovi a tak se dozvídám, že letošní jízdu společně s Viktorem zabalili v Nepomuku. Jsem tím nemile překvapen, ale jsem rozhodnut pokračovat dál až do cíle ve Varnsdorfu. V půl desáté už spokojeně chrupu. Zima v noci teda byla, ale vyspal jsem se pěkně. Kilometrů jsem dnes najel dost a dost ( konkrétně 155 km ) Ilustrační foto, které se mi hrozně líbí, ale nevím kde bylo pořízeno Pondělí 28.9.2020 Třetí den závodu Bohemia Divide Ráno si vařím ke snídani kávu a papám uvařené vločky. Vstával jsem sice za tmy, ale než jsem se vyhrabal ven, tak už pomalu svítalo. Neva. Přišlápnu a dojedu co nejdál. Na zámek Kozel to mám asi dvacet kilometrů. Dojíždím tam v pohodě po osmé hodině. To už mám za sebou také jeden nepřehledný úsek, kdy musím kolo tlačit kolem Mysliveckého rybníka po neprůjezdné naučné stezce a při tom ještě hledám značky. Zase kleju jako pohan. Naštěstí následuje hezký sjezdík na konec druhé etapy.k rybníku Lopata Mám tak ujeto cca 300 kilometrů. Nastavuji v navigaci třetí etapu do Kladna. Je brzo a tak se rozhoduji, že projedu zámeckým parkem. Kolem něj jsme trasu projeli před 14 dny s Michalem. Alespoň uvidím zámek Kozel. Brána je otevřená a nikde nikdo. Jedu a trochu v parku kufruji. Měl bych sice kolo vést, ale toho si ještě užiji až, až... Za chvíli jsem venku a šlapu po asfaltce do kopce. Silnice později přechází ve štěrk a začíná se zvedat. Teprve později se dozvídám, že tady včera Martin Vít ( dlouholetý a zasloužilý Loudal ) provozoval dobrovolnou občerstvovačku. Tlačení na vrchol kopce Maršál je taky pěkný opruz, ale do Rokycan přes něj prostě musím. Po deváté jsem v Rokycanech. Myslel jsem, že se tady podruhé nasnídám, ale bohužel je státní svátek a tak jsou všechny krámy zavřené. Začíná poprchávat. Není mi zrovna do zpěvu. Projíždím kolem Úhlavy až k nádrži a dostávám hroznou chuť na černou kávu. Netuším, kde bych si jí mohl dát. Štěstí se na mne usmálo při projíždění obcí Litohlavy. Tam si všímám, že malý vietnamský krámek vlevo je otevřený. Prosím tam o uvaření kávy a kupodivu je mi ihned vyhověno. Kupuji si k němu ještě dva croisanty. Jejda, jejda. To jsem si pochutnal. Zatímco hoduji, tak mne předjíždí jeden závodník z Ásie, ale teď už netuším odkud byl. Prý spal v Plzni na hotelu a pak se vrátil na trať. Těsně před nasednutím na kolo mne předjíždějí další tři závodníci. Těm to ale nedaruji. Alespoň mám v kopci do Oseka motivaci.. Jednoho z nich pak brzy nechávám za sebou. Před vrcholem Brno nám dřevorubci přichystali malé překvapení ( kolo je Katky Holé ) Blíží se vysilující stoupání nejdříve na vrchol Brno s vojenským vysílačem a pak krkolomný sjezd od zříceniny Radeč. Začíná pršet. Beru si silnou bundu, ale poncho nechávám v batohu. Za chvíli budu v lese a tam tolik neprší. Stoupám po kamenité cestě k lesu. Ti dva borci přede mnou jsou jako vějička. Chtěl bych je dojet, ale je jasné, že na ně nemám. Ještě jednou je předjíždím, když přemýšlejí kudy dál u vjezdu na lesní cestu, .Já nezastavuji a uhýbám vlevo. Napojuji se na zelenou značku a stoupám po cestě zničené při těžbě dřeva. Kolo většinou vedu.. Nakonec to stoupání není ani tak dlouhé a jen v těch větvích to je zase opruz. Konečně jsem na vrcholovém hřebeni a po něm jsem za chvíli u oploceného vojenského objektu na kopci Brno. Kousek sjezdu a kousek mírného stoupání a už jsem u zříceniny Radeč. Ve srázu pod ní je vyjetá nádherná sjezdová stopa, ale já si v tom mokru nevěřím. Mám přeci jenom obavy, abych nesklouznul po nějakém kořenu. Jistota je jistota, řekla jeptiška ...... a tak i já kolo kousek svádím dolů. Pak už si jen vychutnávám sjezdík do Lhoty pod Radčem, ale nejen tam, ještě kousek dál až do Chotětína. Tam si jenom dávám bacha, abych nepřejel odbočku, která mne zavádí do údolí říčky Koželužka. Tady projíždím rekreační středisko a hned mám možnost přesvědčit se o tom, že brody na Javornici nebudou žádná sranda. Přijíždím totiž k betonovému brodu, kde potkávám Láďu z Kroměříža. Ten se zouvá a brodí. Já se vracím zpět a hledám lávku. Zouvat jsem se nechtěl a zároveň jsem měl strach z pádu do vody po uklouznutí na betonu. Vracím se. U chatiček jsou nějací lidé a už na mne volají, že kousek proti proudu je můstek. Jedu na něj. Brodů nás čeká v údolí před hradem Krakovcem ještě mnoho a tak se snažím šetřit nohy v suchých botech. Kolo přenáším přes můstek přes potok a pak pokračuji po kraji lesa a občas po rozmočených loukách až do Drahoňovského Újezdu. Tady vjíždím opět na silnici a šplhám se do kopce. Dopuštím se tu malého podvůdku. Připadá mi totiž hodně ujeté tlačit kolo do kopce po značce vedle silnice. Raději teda stoupám po silnici a na jejím vrcholu odbočuji na zelenou značku. Po ní sjíždím do vesničky s nádherným názvem Třebnuška a poté ke Zbirožskému potoku. Kolem něj je to zase kousek po silnici. Následuje odbočka do Podmokel. Není to ani takový trhák, jak jsem čekal. Začátek tlačím, ale pak se cesta napojuje na širokou lesní cestu a po ní se dá celkem jet. Teda já občas tlačím, ale borci přede mnou určitě kopec vyjeli s prstem v nose. Do mých útrob se pomalu, ale jistě začíná vkrádat pocit hladu. Veškeré mé naděje se upínají k hospodě ve Zvíkovci. Tam se snad najím. Pokud ne, bude to těžký zářez do mé psychiky. Vyjíždím z lesa na asfaltku a celkem v pohodě se přibližuji do vesničky Podmokly. Ta je známá tím, že zde byl nalezen tzv. Podmokelský poklad. V 18 století zde byly v hrnci nalezeny zlaté keltské duhovky. Bohužel se z velkého množství mincí zachovalo jen pár kousků. Mnoho jich zmizelo v propadlišti dějin. Prudkým sjezdem a pak o něco lehčím stoupákem se dostávám na horní konec vesničky s názvem Zvíkovec. Už se těším do hospody. 
Sjíždím z kopce a jsem před hospodou „U šesti trampů“. Natěšen jdu dovnitř. Je otevřeno, ale hned dostávám nepříjemnou "studenou sprchu". Dovolil jsem si totiž hned ve dveřích objednat pivo. Baba, jinak se ta čarodějnice za pultem nedá nazvat, se totiž musí nejdříve rozloučit se svými známými a teprve pak je schopna věnovat se hostům. Teda jako mně a mým kamarádům závodníkům. Sedám si naproti Láďovi z Kroměříže. Už jsme staří známí. Dokončovali jsme spolu loňské Toulání. Letos mi Láďa ujel od brodu u rekreačního střediska. Pozoruji ho jak baští a koukám, jak bojuje s okoralými knedlíky. Nejsou skoro napařené. Chudák je nemůže ani překrojit. Já si objednávám zatím jenom polévku. Na guláš dochází později..Jinou možnost nemám. No snad budou mé knedlíky poživatelnější. Dávám si druhé pivo a malinovku. Tu si leju do bidonu. Pak se pouštím do guláše. Naštětí mé knedlíky jsou už měkké. Docela jsem si i pochutnal. Chci platit a teď dostávám další studenou sprchu. Baba po mně chce 260 Kč. To se mi zdá trochu moc. Ptám se, proč, když menu (polévka a hlavní jídlo) je za 95 Kč. Odpovědí je mi sdělení, že dnes je přeci státní svátek a tudíž nabídka menu neplatí. Guláš v té zaplivané hospodě stojí nyní 135 Kč a polévka dokonce 45 Kč. Navíc si baba nepamatuje, že jsem jí říkal před 14 dny, že kolem ní pojedou v pondělí na kolech účastníci závodu Bohemia Divide. Guláš má prý připraven zcela "náhodou". No prostě zcela parádně zneužila situace ve svůj vlastní prospěch. Příště se tady rozhodně nezastavím ani kdybych padal hlady. Nasycen a napojen jsem připraven na zdolávání brodů říčky Javornice před hradem Krakovcem. Přibližuji se k údolí po silnici a brzo jsem u prvního brodu. Vítá mne kalný tok říčky a mně je hned jasné, že mohu zapomenout na překonávání brodů suchou nohou. Naštěstí je kousek od cesty mostek ze dvou klád. Uf. Docela jsem si oddechl. Marně jsem doufal, že stejná situace se bude opakovat u všech brodů. Zkouška rovnováhy pokračuje. Další brody jsou podobné. Bohužel obtížnost přechodu lávek stoupá. Na jednom chybí zábradlí. To pak nezbývá než se opřít jen o kolo. Na dalším je sice zábradlí, ale dole jen jedna kláda. Pak zase nechybí zábradlí, ale bohužel není po čem jít. Spodní kláda je zlomená a kluzská. Po ní se vodní tok rozhodně nepřekoná. Nezbývá nic jiného než kolo pořádně rozjet a vodní tok projet na kole. Dopadlo to dobře. Nenarazil jsem do žádného kamene a říčku přejel. Ten cvok v okrové bundě jsem já na jedné z mnoha variant lávek ( foto Jeník ) Situace se několikrát opakuje, ale pak přichází odbočka doleva na Chříč. Z toho proklétého údolí jsem ani nečekal, že bychom netlačili. Opět se tvoří známý závodnický had. Tlačím společně s Láďou a před ním jsou ti tři borci, což jsou Bášovo známí. Tlačení naštěstí není nekonečné a tak brzo zase nasedáme na kola a za chvíli jsme ve Chříči. Tady je záchytný bod v budově pivovaru. Tu nemohu minout. Na pivo ale nemám chuť. Využívám nápoje zdarma a dávám si půl litru jablečného džusu. Venku si k němu zapaluji cigárko. Kluci od Báši si dopřávají pořádné občerstvení. Docela jim závidím. Bohužel jsem ale plný a už by se do mne nevešlo zhola nic. Piji trochu džusu a zbytek leju do druhého bidonu. Někde si ho zředím vodou. Nasedám na kolo a vydávám se opět na cestu. Mám trochu obavy z následujícího sjezdu zpátky k Javornici. Honza Schwarcbach nás na rozpravě upozorňoval, že si tady máme dát pozor. No nebylo to tak strašné. Jen v prostřední vymleté koleji to bylo „trochu“ kluzské. Podle mne ale docela v pohodě. Vždyť jsem ani nepadnul. Netrvá dlouho a jsem zpátky v údolí říčky Javornice. Teď už lávky zmizely úplně a tak nezbývá než brody projet nebo přejít. Já volím průjezdy. O suchých botech si tak můžu nechat jenom zdát. Dalších několik brodů a jsem u Machova mlýna. Teď už je pustý a prázdný. Za ním však začíná to pravé peklo v mazlavém blátě. Kdo to nezažil, nepochopí. Za normálního stavu se takovým místům velikým obloukem vyhýbám. Tady to však nejde. Trať je daná a musí se dodržet. Uhnout ostatně není kam. Při nedávných dešťích se přítok říčky Javornice vylil z břehů a nanesl na louky jemné jílovité blátíčko. Děs a hrůza. Zadní kolo na nejlehčí převod prokluzuje a já mám na vybranou jen dvě možnosti. Buď šlápnout do bezedného bláta nebo se snažit projet tak jako závodníci přede mnou. Jde to hodně ztuha. Několikrát křižujeme vodní tok. Tady už lávky nejsou. Za normálního stavu jsou zbytečné. Potok se přeskočí. Teď ne. Musíme ho projet. Někdy je obtížné vyhoupnout se na druhý, strmý a kluzský břeh. Úsek, který je za suchého stavu tak na půl hodinky, proklouzávám možná hodinu. Na hodinky nekoukám. Je to zbytečné. Pomalu se blížím se ke Krakovci. Ilustrační foto z údolí před hradem Krakovcem Vstupní brána do zříceniny hradu Krakovec Konečně vjíždím na asfaltku a nade mnou je silueta zříceniny. Přede mnou se také objevuje nějaký závodník. Snažím se ho dojet. Podařilo se. Není to závodník, ale závodnice. Je to Jiřka Lípová. Ve sjezdu z Kletě si trochu zrakvila rameno. Nemůže zvednout pořádně ruku. Radím jí, aby se na závod vykašlala a skončila, ale uzemňuje mne slovy, že Bohemku dojede. Myslím si, že nic horšího než bláto v údolí říčky Javornice nás už nemůže potkat. Ó, jak velice se mýlím. Tlačíme společně kolo na Krakovec a v tom se seshora ozývá volání a povzbuzování. Jsem velmi mile překvapen. Báša a Viktor sice včera svůj závod ukončili, ale přijeli nás podpořit na trať. Přivezli uvařené těstoviny a rum. Obojí si dávám s velkou chutí. Ten rum je učiněná spása. Báša mne ještě potěšil úžasnými slovy. Prý je na telefonu a v případě nouze se na něj mohu kdykoliv obrátit a on pro mne kamkoliv přijede. Úžasná a kamarádská slova si zaslouží uznání. Následuje další protivné stoupání na náhorní plošinu kolem Rakovníka a dává se zase do deště. Jedu v bundě a je mi dobře. Pomalu mi začíná být jasné, že dneska venku asi spát nebudu. Dojíždím na samotu Žďárek. 
V autobusové čekárně tady sedí pár místních dětí. Dovoluji se, zda si mohu sednout k nim. Nejstarší kluk se chlubí, že jejich samota není ani na mapě. Do Rakovníka to máme prý po silnici asi 12 kilometrů. Na internetu se pokouším najít ubytování. Podařilo se to v penzionu Pralinka, kde mají volno. Nacházím i cenu 650 Kč za dvoulůžkový pokoj. To by šlo. Netuším ale, že to je cena za jednu osobu. Asi bych dnes za noc v teple a suchu obětoval i více. Kolem mne projíždí zase Jiřka. Je úžasná, ale zatím nocí v suchu pohrdá a jede dál. Za chvíli jedu za ní. Po trase do Rakovníka zbývá cca 15 kilometrů. Za dvě hodiny to snad dám v pohodě. Začíná se šeřit. Projíždím další vesničkou a dojíždí mne zase Bášovo kamarádi. Už mi jdou trochu na nervy. Nechápu, jak mi mohou ujet a pak se zase objevit za mnou. Vjíždím do lesa. Z kopce v úzké mazlavé stružce za pomalé jízdy „pokládám“ kolo. Najednou překvapeně koukám, že jsem na poli mimo trasu. Nedaří se mi zastavit a opět pokládám kolo. Lehce se s ním přikrývám. Déšť zesiluje. Hnus. Vracím se zpět. Žádnou další cestu nenacházím. Musím být na správné cestě. Sjíždím kousek dolů a opět se válím i s kolem v mokru.. Ležím přes cestu a je mi všechno jedno. Navigace se ale vede svou. Jedu blbě. Shora přijíždějí kluci a tak jim oznamuji, že jedou také blbě. Poté už společně nacházíme správnou cestu. Při té příležitosti jim říkám, že mám v Rakovníku ubytování v hotelu Pralinka. Zatím na to nereagují. Chtěli by jet ještě dál. Já dál v žádném případě dále nejedu. Sjíždíme do Pavlíkova. Potkávám zase Jiřku, která vyměňuje baterie v navigaci. Nabízím jí nocleh v suchu a ona s nadšením přijímá. Bláhově si myslím, že si tak přenocování zlevníme.. Teď už jedeme spolu. Naštěstí cyklostezka do Rakovníka vede lesem po asfaltu a pořád z kopce. Super. Krásný dojezd v deštivém večeru. Přijíždíme k železničnímu viaduktu a tam se v suchu dívám na mapu v mobilu, jak se dostaneme k penzionu. Zastavuje u nás auto a řidič se ptá, zda nemáme nějaký problém. Odpověď je jasná. Nemáme. Jen potřebujeme najít Pralinku. Spolujezdkyně se směje. Prý je tam zaměstnána a dnes má náhodou volno. Cesta na náměstí je jednoduchá. Najít penzion je horší. Nakonec se nám to daří. Trojice závodníků přijíždí společně s námi. Platíme ubytování a dostáváme slevu 100 Kč. Nocleh za každého stojí 520 Kč, ale v tomhle psím počasí bych dal cokoliv. Spím na pokoji s Jiřkou a po sprše večeříme. Rád bych se s ní rozdělil i o jídlo, ale má své zdroje. Nabízím jí tak alespoň čaj. V deset uléhám. Zítra má být už celkem hezky. Pocity zmaru už neřeším. Spím jak zabitý. Jen jednou mne v noci vyrušilo volání zdáli : "Čendo, nechrápej". Úterý 29.9.2020 Čtvrtý den závodu Bohemia Divide Ráno vstáváme na budíka. Nechce se. Nejraději bych spal dál, ale to nejde ! Po ranních vločkách mažu řetěz a vyjíždíme. Projíždíme probouzejícím se Rakovníkem. Ještě je tma, ale provoz na silnicích se pomalu zahušťuje. Jedeme společně s Jiřkou. Hned po ránu nás předjíždí jeden závodník. Mám dojem, že to byl Zdenda Švejdar, ale jist si tím nejsem. Úspěšně ho stíháme a jen co nám terén dovolí, trochu kecáme. Je to borec. Spal někde na autobusové zastávce. Nasazuje pro mne šílené tempo. Mám co dělat, abych to za ním uvisel. Projíždíme městským lesem a po půl hodině jízdy přichází malý brod. Tady ztrácíme Jiřku. Pak se svlékám já a pak můj druh. Zdá se mi, že přepálil začátek, neboť mizí někde za mnou. . Závodnická trojice vyjížděla chvíli po nás. Jak na sebe neustále čekají, tak jsou o poznání pomalejší než já. Projíždím kolem Nového Strašecí a zjišťuji, že trasa do Kladna je celkem jezdivá. Jedu po cyklostezce po široké cestě a mám pocit, že jedu stále z kopce. Snad jen ve Smečně je malý kopeček a pak zase sjezd až do Kladna. Dojíždím Michala zvaného Hroch s kolegou a dobře je bavím. Trasa se totiž stáčí do protisměru a prudce se zvedá nahoru. Nečekal jsem to a nestačil jsem ani přehodit na lehčí převod.. Zatáčím a zvedám se ze sedla, abych přišlápnul. V tu ránu mne kolo podjíždí dopředu a já padám dozadu na batoh. Kolo se pokládá na mě. Ještě štěstí, že mám na zádech svůj batoh. Ten tlumí hrozivě vypadající pád. Nedávám si tak ani ránu do hlavy. Jen mi trochu zabolelo v zádech. To mne bolí ještě po 14 dnech, když píši svůj report. Teď už ale cítím, že se bolest zmenšuje. Kluci za mnou mi pomáhají vstát a pak už společně jde do kavárny Lota, kde máme také záchytný bod s nápojem zdarma. Už se těším. K velké kávě si dávám zákusek a pak hned druhý. Při popíjení kávy pozoruji, jak se venku zase rozpršelo. Podle předpovědi pršet nemá. Je ale ráno a tak je naděje, že brzy přestane. Čas nesleduji. Nemá to cenu. Celý dlouhý den je přede mnou. Kam dojedu ví snad jen Bůh. U stolu se mnou sedí kluk a na stole leží jeho KPZ-etka. To se mi líbí. Brufen a peníze. Víc při závodě nepotřebuješ. Vylézám z cukrárny a nastavuji v navigaci předposlední etapu závodu. Je dlouhá něco kolem 213 kilometrů a končí na Ještědu. V cestě k němu nám stojí ale ještě Říp a Ralsko. Na tyhle dva vrcholy raději nemyslím. Vyjíždím a projíždím mokrým Kladnem.
Mám skvělou bundu a tak mám horní polovinu těla v suchu. Ještě chvíli jedu z kopce a tak mám čas na vstřebání vynikající svačiny. Průjezd průmyslovým areálem si docela dobře pamatuji z loňského roku. Vím také, že zanedlouho pojedeme dlouho po okraji pole. Jestli tam bude oranice, tak to bude moje smrt. Naštěstí vede stezka po strništi. Je hodně podmáčená a trochu kluzská, ale opatrně se po ní dá jet. Jasně, že se mi kolo i tady daří položit. Vjíždím na asfaltku a pak tlačím kolo k zázračnému vejci. Dlouho po závodě se dozvídám, že se jedná „Včelí boží muka“ z roku 2018. … a proč včelí ? … protože v srdci tělesa je umístěn skutečný úl. U Včelích božích muk Jeník ( Zdenda Sedláček ), Libor a Martin. Nedaleko je v blízkosti bývalého slovanského hradiště i rotunda Sv. Petra a Pavla. Potom následuje krátký sjezd a jsem v Zákolanech u sochy nášeho prvního „dělnického“ prezidenta Antonína Zápotockého. Tady jsme vloni večeřeli chlebíčky, po nichž jsem dostal strašný průjem, že jsem se musel do konce závodu živit jenom rohlíky, které jsem zapíjel rumem. Nyní tato místa míjím a stoupám po silnici do kopce. Nevím, co se děje, ale nejde mi přehodit řetěz na malý tác. Navíc řetěz nějak divně rachtá. Budu muset v Kralupech zajet do servisu. Jak je přesmykač obalen blátem, tak na něm pohledem neshledávám žádnou závadu. Kolem Otvovic sjíždím do Kralup. Zkouším po cestě tři cykloservisy, ale je poledne a tak buď mají obědovou přestávku nebo je nepřítomen mechanik. No neva. Snad dojedu včas do Roudnice nad Labem. Ta je sice až za Řípem, ale teď je právě poledne a tak tam snad za dvě hodinky dojedu. Mohu jet na velký tác a kolečka na zadním kole fungují normálně. Ztrácet čas čekáním prostě nelze. Podél Labe to ještě celkem jde. Poté trasa ale u Nelahozevsi odbočuje doleva a my se šplháme po kluzských jílovitých skalách nahoru na celkem hezký trailík bukovým lesem ( vpravo ) Následuje ještě kousek podél Labe a v Mlčechvostech již definitivně zahýbám k Řípu. Ten už je občas vidět přede mnou. Už zbývá projet jílovým peklem uprostřed písečných plání. Cesta zrovna mírně stoupá do kopce a jet se rozhodně nedá. Jen tlačit, klouzat a neklít moc hlasitě. Jediné štěstí je, že už přestalo pršet. Prapodivná cesta je dlážděna křemennými valouny a mezi tím je kluzský jíl. Děs a hrůza. Konečně na rovině. Ne na dlouho. Cesta po louce se začíná zvedat a já musím vést kolo. Na velký tác to prostě nezvládnu. Předjíždí mne cyklista. Je to Francouz. Neumí ani slovo anglicky, natož pak česky. Jen mi hlásí : I am French. Ok. Nemá cenu mu něco říkat. Jen mu ukazuji vztyčený palec. Skutečně je dobrý. Brzo mi mizí z očí. Zajíždím do lesa a chvilku si jedu pohodově po vrstevnici. Mám tak trochu odpočinku před vražedným tlačením na vrchol Řípu. Jdu do toho prsama. Za chvíli před sebou vidím Francouze a pomalu se k němu začínám přibližovat. Ve strmém svahu to klouže jako čert, ale já se nedám. Pozorně vybírám místa kam si stoupnu a tvrdohlavě se cpu nahoru. Francouz mne za chvíli pouští před sebe. Naštěstí. Kdyby mi neumožnil "předjetí", nevím co bych dělal. Má snaha je korunována úspěchem. Takhle hrozně vypadalo kolo po průjezdu jílovitou cestou. … ani tlačit se pořádně nedalo. Tady na úpatí Řípu mne předjížděl Francouz a my ještě netušili co nás čeká za klouzačku. V těchto místech už bylo skoro vyhráno ( foto Katka Holá ) I přes nízkou oblačnost je tu krásný výhled do krajiny. Nahoře zacházím ještě k vrcholové rotundě. Je tu lidí jako na "kostele". Ani je neudivuje můj blátivý vzhled a kolo obalené blátem. Občerstvuji se z bidonu a pak začínám sjíždět po betonové cestě dolů. Strmák je to pořádný. Raději brzdy ani moc nepouštím. Mám strach, že už bych to pak neubrzdil. Bášovo kamarádi na vyhlídce vysoko nad krajinou. Tomu by praotec 'Čech nevěřil. ….. a nyní zpět k mému dobrodružství po sjezdu z Řípu. Blíží se čtvrtá hodina a já se nechci zdržovat hledáním cykloservisu na internetu v mobilu. Z Řípu to mám do Roudnice nad Labem pouhých šest kilometrů z kopce. Doufám, že tam bude otevřený cykloservis alespoň do pěti. Jsem tam coby dup. Kašlu na správný průjezd městem a hledám místo, kde mi opraví mé zablácené kolo. Ptám se místních a za chvíli jsem u první opravny. Bohužel mi cedulka na dveřích oznamuje, že dnes majitel opravuje kola v terénu. Nikde ale na něj není uveden kontakt, aby se mu zákazník mohl dovolat. Ptám se na jiný servis. Naštěstí je nedaleko. Super. Tam vysvětluji prodavači svůj požadavek a ten volá mechanika, který je mimořádně vstřícný a ochotný. Prý si mé kolo ostříkne wapkou a zjistí závadu..Já se mohu klidně na hodinku vzdálit a před pátou si mohu zajít pro opravené kolo. O takovém postupu jsem snil. Odcházím do blízké Billy a kupuji si jídlo na vynucenou přestávku. Usedám s ním na terase nedaleké kavárny. Milá servírka mne nejen nevyhazuje, ale přináší mi i objednané kafe, ke kterému mi věnuje i cigárko. To už se blíží pátá hodina. Pospíchám do krámu a jsem nadšen. Kolo je čisté, opravené a má i namazaný řetěz. Cena opravy je pouhých 200 korun českých. Jsem tak rozradostněn, že cpu další stovku do dlaně mechanikovi. Trochu se zdráhá dar přijmout, ale já jsem neústupný. Nasedám a vesele šlapu směrem na Štětí. Tentokrát nejedeme kolem Labe, ale nekonečnou cestou kolem železniční tratě. Pak už neodvratně vjíždíme do Přírodního parku Kokořínsko. Neprší, ale je drobet pošmourno a tak projíždím kolem pískovcových skal celkem bez povšimnutí. Hlavně, že mi to po rovině pěkně odsejpá. Kupodivu jsou písečné cesty jetelné a tak jsem do setmění v Želízech. Na rovině jsem se zase tak moc neunavil a tak mám dostatečné množství elánu k další jízdě. Zapínám světlo vpředu i vzadu a po silnici jedu přes Dolní Zimoř do Truskaveckého dolu. Kolem skal s názvem David a Goliáš projíždím černou nocí připomínající tunel kamsi do neznáma. Nevím, jak dlouho jedu, ale vůbec mne to nebaví. Sice nejedu pomalu, ale nijak se neženu, abych si zachoval síly do dalších částí závodu. Vjíždím na silnici a ta se znatelně zdvíhá. Někam bych si i lehnul, ale nemám vodu a autobusová zastávka není v dohledu. To se mění na křižovatce, kde je ukazatel Kokořín 1 km. Moje navigace ukazuje, že tam mám zahnout a tak se. nenechám pobízet. Pod návesní lucernou koukám na hodinky. Je půl deváté. Nejvyšší čas poprosit někde o vodu. Klepu na osvětlené okénko, které se otvírá až po trojím opakování. Paní na mne zvysoka kašle a oznamuje mi, že mi vodu nedá. Mám se prý zeptat naproti. Nechápu. Stavení je to hezké a nepředpokládám, že by neměli ještě zavedenou vodu. Jdu naproti. Pán se netváří také nijak nadšeně, ale nakonec mi vodu dává. Mohu se tak uchýlit do nedaleké autobusové čekárny a tam si pěkně ustlat. Vařím jako obvykle svou večerní polévku a pak už definitivně uléhám. Kolem jedenácté kolem mne projíždí Bášovo skupinka. Jen jsem zaregistroval zvolání: "Hele Čenda". Poté se zase nořím do posilujícího bezvědomí. Proč bezvědomí ? Neuvědomuji si totiž, že bych spal. Jen pohledem na hodinky zjišťuji, že se čas pomalu posunuje k ránu. Kolem skalního útvaru „Had“ jsem profrčel v noci. Středa 30.9.2020 Pátý den závodu Bohemia Divide 2020 Vstávám za tmy, ale než se nasnídám už zase svítá. Čas letí jako splašený. V každém případě jsem udělal správné rozhodnutí, že jsem si ten malý vaříček vzal. Nejsem tak závislý na tom, co kde dostanu koupit a mohu se napapat poránu pěkně sám. Jediný problém mám dnes ráno s vyměšováním. Uprostřed vsi se to řeší špatně. Ujišťuji vás, že jsem to zdárně vyřešil a nikde jsem nic neznečistil. Pomalu se začínají scházet děti na školní autobus a tak je nechci děsit a vydávám se na cestu. Na Ještěd mne čeká něco kolem 150 kilometrů. Nemyslím si, že bych tam dorazil ještě dneska. Uvidíme. Za Kokořínem šlapu chvilku do kopce. To se mi po ránu pasuje. Následně ostrými zatáčkami klesám do Kokořínského dolu. Ejhle, ještě mám v živé paměti, když jsem tudy projížděl na konci Loudání. Tenkrát mi chybělo do cíle cca 70 kilometrů. Teď je to podstatně více, ale už nemám žádné pochybnosti o tom, zda dojedu. Je zcela jasné, že to dám. Zatím neznám jen čas dojezdu. Napojuji se na zelenou značku a pískovou Podhradskou cestou tlačím kolo nahoru. Místy se mezi skály sotva vejdu. S kolem. to není žádná sranda. Pro mne to ale není nic nového. Pocitově jsem nahoře za chvíli. Tam už je to jetelné. Jedu po kraji lesa a posléze se napojuji na silnici do vesničky Sedlec. Tou jedu rovně a zahýbám až do Františkovy aleje. Tou vede hezký trajlík. Bohužel trochu do kopce. Obráceně by se jelo podstatně lépe. Projíždím Boudeckou roklí kolem Průsečné skály. Ty názvy si nepamatuji, nacházím je až při psaní reportu. To už se blížím po Máchově cestě k hradu Houska. Kolem něj jsme jeli i loni a jednou jsme tu byli i při cyklistických dnech se Sportarsenalem. Hrad je zavřen a tak mne moc nezajímá. Jedině otevřené občerstvení by to napravilo. Za hradem mne čeká děsuplný sjezd. Mokro a kluzské kamení věští, že jízda skončí pádem. Tak se i stalo. Raději pak kolo chvíli vedu. Je to bezpečnější. Aniž bych něco tušil končím průjezd Kokořínskem a dostávám se před Nedamov. Opět projíždím kolem slaměného stavení, jehož výstavba za rok moc nepokročila. Nechci ale majitele stresovat a tak ani nezastavuji, abych s ním pohovořil. To by se za normálních okolností zcela určitě stalo. Pokračuji kolem mlýna, který slouží jako penzion a před kterým stojí samolibý trouba kochající se svým elektrokolem. Ptám se ho, zda by mi zde neuvařili kávu, ale tvrdí, že nikoliv. Prý mají zavřeno. Chlápek mne svým vzhledem odrazuje od mé návštěvy tak, že to ani nezkouším. Jedu dál po známé kamenité cestě kolem Nedamova a vjíždím do Máchova kraje. 
Vzápětí ulevuje mým nohám sjezd Selskou roklí do Starých splavů, kde je povinné kolečko po asfaltu. Moc to nechápu, ale podnikám ho. Cestou se ptám nějakých turistů, zda tam není nějaká hospoda. Prý není. Také jí hledají. No nic. Třeba se dočkám v Doksech. Tam jsem po břehu a po rovině kolem jezera za chvíli. Znovu se ptám se nějaké baby na otevřenou hospodu. Posílá mne do kopce, ale já žádný nevidím. Teprve po chvilce jízdy si uvědomuji, že šipka v navigaci mne vede za roh a do kopce na náměstí. Hospoda je skoro nahoře vlevo. Mají jen typické „smažky“, ale nedá se nic dělat. Hlad je nejlepší kuchař. Prvně si objednávám pivo, poté zkouším polévku - česnečku a na závěr hranolky se smaženým sýrem. Polívka byla sice hodně vodová, ale chuťově vynikající. Smažák pak zaplnil prázdná místa v mém žaludku. Ještě káva a pišingr a mohu se vydat opět na cestu. Čeká mne Malý Bezděz. Ten je na příjemně dostupném kopci. Následuje výjezd pod velký Bezděz a já oceňuji, že se trasér spokojil s návštěvou parkoviště pod hradem. Nemusíme nahoru. Následuje stoupání na Velkou Bukovou a pak krátký sjezdík na Malou Bukovou. Naštěstí to jsou názvy rozcestí. Vrcholy opět míjíme. No a pak už vjíždíme kam ? No přeci na krásné rovné letiště před Mimoní, kde si užívám trochu rychlejší jízdu než se budeme šnečím tempem sunout na Ralsko. Jsem spokojen. Výstup zvládnu v každém případě za světla a stihnu v pohodě i sjezd. Co víc si mohu přát. Za letištěm se chvilku motám kolem Mimoně, ale pak už konečně vjíždím do města. Zastavuji u prvního krámu. Kupuji si dva litry kofoly a naplňuji oba bidony. Najednou koukám jako cvok. Přijíždí Jiřka Lípů. Netušil jsem, že zůstala za mnou. Kupuje si jen nějaké pití a hned maže dál. Já se po chvíli vydávám za ní. Než jsem dojel k nástupu do stoupání na Ralsko, tak jsem za ní. Na začátku se dá ještě trochu jet, ale ne dlouho. Srdnatě jdu před ní, ale pak se dlouho trápím výčitkami, že jsem jí nepomohl s kolem nahoru. V duchu se pokouším ospravedlnit, ale vím, že to moc nejde. Krátce a stručně jsem jí prostě měl pomoci a basta. To, že je zraněna a je rozhodnuta pokračovat do cíle je sice její věc, ale já bych jí v tom měl v každém případě podpořit pomocí a ne se na ní vykašlat. . Tlačím kolo a v nejhorším úseku nahoru kličkuji. Potom se kousek nechá i jet, ale po chvilce zase zase mezi kameny tlačím. Konečně jsem v sedle. Někdy vylezu i na vrchol, ale dnes nikoliv. Řeším další problém. Sjezd. Upozorňoval jsem každého, koho jsem potkal, že sjezd z vrcholu je nebezpečný pro množství kluzských kamenů. Sám ale nasedám a pokouším své štěstí. Dvakrát jsem málem padnul, ale z kola jsem neslezl. Dvakrát jsem neposlechnul výstrahu „anděla strážného“ a zákonitě přišel trest. Potřetí následuje tvrdý pád „ na budku“. Potom už kolo dolů opravdu vedu. Nezbývá než doufat, že tenhle pád byl poslední. Cítím se přesně jako Pepíček Slámů z dětské knížky "O letadélku Káněti“, který na kole neuměl jezdit a tak ho také raději jenom vodil. Bezpečnost je ale přednější. Když skončilo kamenné pole, nasedám nasedám na kolo a dokončuji sjezd do Novin pod Ralskem. Ne, to není žádná periodická tiskovina. To je název vesničky, kde je známá průrva Ploučnice. Však jí také musíme navštívit. I přes dešťové období se mi zdá, že je tu vody stejně jako na jaře, když jsme tady byli. Blíží se večer. Následuje poměrně příjemná a rovinatá část, jejímž vyvrcholením je jízda lesem kolem vodopádu na Ploučnici. Kdyby bývalo bylo trochu více světla, tak jsem si ho i vyfotil. Foto Katky Holé, která vodopádek míjela v poněkud lepší fotografické době. Takhle jsem rád, že se vymotávám lesem na asfaltovou cyklostezku, která mne zavádí do Osečné. Už je pěkná "kosa" a tak zde zastavuji a na autobusové zastávce se oblékám. Koukám také do mapy a zjišťuji, že na Ještěd to nemám již tak daleko. Oslavit konec dne výstupem na Ještěd se mi však nechce. Přemýšlím, kde budu soát.a která autobusová zastávka mi poskytne útočiště. Kolem mne projíždí nejdříve jeden závodník a o chvilku později i Bášova trojice kamarádů. Ti tvrdí, že dnes dojedou až na Ještěd. Moc tomu nevěřím. Já si výstup rozhodně nechám na ráno. Před odjezdem dostávám od mé dcery Katky povzbuzující SMS zprávu, ve které mi posílá pozitivní energii a zároveň mi přeje nocleh teplé postýlce. Trochu o smyslu zprávy pochybuji, ale neoprávněně. Mám pocit, že nade mnou drží kdosi ochrannou ruku. Oprava pochroumané přehazovačky, která spadla do dtátů. Jsa oblečen do drtičů mrazu, vydávám se na cestu za kamarády. Dojíždím je brzo. Jeden z nich má problémy s přehazovačkou, neboť mu padnul řetěz do drátů zadního kola. Do předního kola by řetěz asi spadnul těžko. Pomoci jim nemohu a tak je míjím a pokračuji dál. Cestička vede mezi poli chvilku do kopce, ale pak se napojuje na asfaltku. Po ní sjíždím k vesnici a před ní se stává „zázrak“. Už je skoro devět hodin. Jsem unaven tak akorát na zalehnutí. Přede mnou je malá chatička s verandičkou. Je deset metrů od cesty. Jedu se k ní podívat, zda na druhé straně není nějaký přístřešek, kde bych strávil klidnou noc. Není tam nic, ale napadlo mne vzít za kliku. Je otevřeno. Přání klidné noci od mé dcery bylo vyslyšeno. Baterkou si svítím dovnitř. Jsou tam dvě postýlky a když jen trochu uspořádám věci uvnitř, vejde se tam v pohodě i moje kolo. Trochu spěchám, abych nebyl zpozorován z vedlejší chalupy. Daří se mi to. Teď jen. zatemnit dvě okna. Přes jedno dávám deku a přes druhé řeznické sako. Zároveň se připravuji na to, že mne někdo přijde vyhodit a tak si sumíruju v hlavě svojí obhajobu. Na jednu z postelí si připravuji spacák a vařím si polévku se salámem. S plným bříškem si čistím zuby a jdu do hajan. Spalo se mi parádně. Jen sny mi chyběly. Čtvrtek 1.10.2020 Pátý den závodu Bohemia Divide Večer jsem si dal sice budíka, ale stejně jsem se vzbudil dříve. Kolem páté hodiny ranní někdo venku nastartoval auto a odjel s ním, aniž by si všimnul, že vedlejší chaloupka je přechodně obydlena. Zatemnění je v pořádku. Vařím si obvyklou snídani a pak se potichu balím. Je mi jasné, že se musím vypakovat co nejrychleji a nesmí mne při tom nikdo vidět. Uvádím chaloupku pokud možno do původního stavu, ale je mi celkem jasné, že majitel stejně pozná, že tam někdo byl. No a co? Bylo otevřeno. Vlevo od keře je na špičce matně vidět rozhledna na Ještědu Za ranního rozbřesku vyjíždím. Jsem rozradostněn skvělým odpočinkem, ale brzo moje nálada klesá na bod mrazu. Stejně jako teplota venku. Naštěstí jedu do kopce a tak zimu ani necítím. Nebyl jsem od vrcholku Ještědu daleko, ale trvalo mi to tam skoro dvě a půl hodiny. Nutno konstatovat, že mi to tak dlouhé ani nepřipadalo. Jsem rád, že jsem výjezd nechal až na dnešek. Ten nocleh mi poslala sama dcera Kateřina. Nahoře je odporně. Silný vítr a mlha s jemným déšťěm podtrhují momentální nevlídnost vrcholu. Obracím se na cestu zpět hned na parkovišti a vzápětí dojíždím jednoho ze závodníků. Co dojíždím. Předjíždím. Moc to ale nechápu. Brzo mi zase on ukazuje záda. Dojíždím ho pak znova v prudkém sjezdu z Malého Ještědu. Možná, že to bylo ale až za Křižáneckým sedlem. To už nevím. Ve sjezdu jsem byl rád, že se držím šipky v navigaci. V každém případě jsem brzo ve Zdislavě a poté i v Jablonném v Podještědí. Tam dojíždím v přátelském pokecu s Michalem Štirlingem zvaným Hroch. Ten mi vypráví o své zážitkové noci na Ještědu. Ta nebyla zrovna levná, ale nesla se v duchu splněného snu. Mimochodem nocleh stál 2.400 Kč. Tolik peněz jsem já zatím neutratil za celý závod. Smutné však je, že i za tuto ceně musel přemlouvat číšníka, aby mu dal k večeři alespoň jedno pivo. Někde prostě stále peště přežívá socialismus. V Jablonném se rozdělujeme. Ani jsem si neuvědomil jaký mám hlad. Přeji Michalovi šťastné dojetí do cíle a sám se vracím do jídelny na náměstí. Na posilněnou si dávám gulášovou polévku a pak POZOR ! bramborové knedlíky s uzeným a se zelím. Zapíjím to jedním pivem. Skladba předčasného oběda byla děsivá. To jsem si uvědomil hned při odjezdu, neboť se mi nechce vůbec šlapat. Doufal jsem, že za chvíli se přelije snězená energie do svalů, ale bohužel jsem se za celý den nedočkal. Jídlo bylo příliš těžké a tak spíše způsobilo významnou a nekončící krizi. Nechce se mi vůbec šlapat. Po rovině se vždycky trochu rozjedu, ale do kopce to je katastrofa. Mám teorii, že všechna zbytečná krev se mi nahnala do žaludku a tam se podílela na trávení toho přetěžkého oběda. Chybělo tak okysličení namáhaných nohou. Únava sice neroste, ale ani neubývá. Z Jablonného jedu dál už totálně sám a sám. Taky si trasu krajinářsky moc nepamatuji. Matně si vzpomínám na průjezd kolem Hamerského potoka a kolem vodní nádrže Naděje. Nepříjemné vzpomínky mám i na stoupání kolem vrcholu Jedlová. Už je docela pěkné počasí a tak docela lituji, že tentokrát míjíme vrchol. Přes Chřibskou pak dojíždím do Rybniště, kde se v místním obchodě občerstvuji. To už je opravdu jen kousek od Krásné Lípy. Na průjezd tímto městem se těším, neboť si pamatuji, že za ním byl dlouhý sjezd kolem říčky Křinice. Tady také začíná úchvatný průjezd Česko-Saským Švýcarskem po asfaltové cyklostezce kolem pískovcových skal. Je škoda, že už se připozdívá a v hlubokém údolí je málo světla na kvalitní fotografie. Jedu co to dá a jen kroutím hlavou na obě strany, aby mi nic neušlo z té temně zelené nádhery. Těsně před vjezdem do Německa odbočujeme proti proudu potoka po hranici směrem na sever. Tady už je jen mírně stoupající pěšina, která nás zavádí pod vrchol Weifberg v Německu. Na jeho vrchol musím tlačit, ale není za trest. Ve hřejivých paprscích zapadajícího slunce je to spíše odměna. Bohužel na rozhlednu vzhledem k nedostatku času nelezu a ani si jí nefotím, neboť je proti slunci. Následuje sjezd a snadné stoupání na Tanečnici ( 598 m.n.m. ), kde je také rozhledna. Tady jsme se loni s Bášou posilňovali. Pod rozhlednou stojí auto, ale jinak nevidím v chalupě žádné známky života. Stejně se zde nechci zdržovat. Brzo bude tma a já chci stihnout sjezd z Tanečnice za denního světla. Mám proč. Sjezd mezi pokácenými stromy není nejlehčí a ještě se člověk musí proplétat mezi balvany. Uf, uf. Zvládnul jsem to, ale po asfaltu do městečka Sebnitz sjíždím už potmě. Odsud pak snadno přejíždím do Dolní Poustevny v Čechách. Sice je už osm hodin, ale vietnamské krámy s alkoholem jsou ještě otevřeny. Do jednoho zacházím. Kupuji si dvoudecovou placatici rumu a pak za necelé euro jedno štamprle. To vypíjím ihned po odchodu z obchodu na posilněnou. Konečně mám pocit, že se mi rozpouští v žaludku ten těžký oběd z dnešního dopoledne. Placatici balím do batohu. Pomalu se šinu podle šipky v navigaci dál. Míjím dva kluky u auta a tak se jich ptám, zda tady neví o nějakém přístřešku na přespání. Večer už je zase pěkná zima a tak se chci schovat někam, kde budu chráněn před větrem. Posílají mne do kopce a za benzinkou se mám dát doleva. Tam je opuštěná restaurace "Na čtverci" Super. To je přesně to místo, kde jsem chtěl hledat nocleh podle mapy v mobilu i já. Konečně jsem se tam doplahočil. Hledám nejvhodnější místo ke spaní, ale hned se posilňuji rumem. Rozestýlám svoje spaní, ale je mi jasné, že dnes se moc svlékat nebudu. Do spacáku lezu „na bezdomáče“. Jen si vařím trochu čaje, abych do něj mohl nalít zbytek rumu a pak už jdu do hajan. Zouvám si jen cyklistické tretry. Spím jako špalek. V noci kolem nikdo neprojel nebo o tom nevím. Do cíle mi chybí už jen padesát kilometrů. Kdyby nebylo kořenů a bláta kolem nejsevernějšího bodu České republiky, tak bych se snažil závod dojet bez přerušení. Možná bych to do rána stihnul. Takhle vím, že závod ukončím někdy kolem zítřejšího poledne. Vše záleží na tom, jak se mi bude chtít vstávat. Pohled zpět při stoupání na vrchol Weifberg v Německu Pátek 2.10.2020 Poslední den závodu Bohemia Divide Ráno vstávám bez budíka. Ještě je tma. Snídám, pomalu balím. Nikam nepospíchám. Dnes dojedu, kdyby "čert na koze jezdil". Náhle strnu. Kolem mne projíždí Katka Holá. Ta mi na závodech již několikrát ujela. Nechápu, jak se ocitla za mnou. Že bych byl tak dobrý ? Zastavuje a kecáme. Dnes ráno ve tři hodiny vyjížděla z Tanečnice. Spala pod rozhlednou. Nechápu, jak mohla najít v polomu pod vrcholem cestu a už vůbec nechápu, jak sjela ten kamenitý úsek potmě lesem. Já ho jel za světla a měl jsem co dělat. Uvědomuji si, že kecáním ztrácíme oba čas a posílám Katku dopředu s tím, že jí dojedu. Odjíždí a já se rychle dobaluji. Ranní pomalost je pryč. Za půl hodiny nasedám na kolo (ano, opravdu jsem si to stopoval) a začínám Katku stíhat.. První úsek je z kopce a já hned přejíždím odbočku. Sjíždím omylem až na silnici. Trasa vede souběžně s ní. Už se nevracím a jedu po silnici přímo do Horní Poustevny, kde se napojuji na trať. Poté již stoupám po úzké asfaltce kolem kopečku Poustevník. Jak pomalu jedu do kopce, sleduji přerod ranní nepříjemné mlhy do nového slunečného dne. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem před sebou uviděl nějakého člověka na kole. Ne nebyla to Katka. Byla to jiná ženská, která si vyjela nafotit podzimní zrození dne. Mne ta scéna moc nezaujala. Byla moc tmavá. To hezké bylo totiž přímo proti slunci. Užívám si, že mohu šlapat a jedu dál. Trasa se klikatí podél státní hranice a najíždí na Drážďanskou cestu. Po ní jedu ale jen kousek. Mám pocit, že jsem zahlédl před sebou Katku. Hned mi zase zmizela. Je to taková hezká fata morgána. Nejsem si jist, zda jí chci opravdu dojet. Vypadá, že si chci užít ty okamžiky, kdy je přede mnou a já uvidím její siluetu na kole v protisvětle. Vypadá to, že poslední den bude vskutku nádherný. Přijíždím k rozcestníku. Na jednu stranu je ukazatel k osadě Severní a na druhou stranu ke státní hranici. Po chvilce jsem na stezce lemované hraničními patníky. Občas jedu, ale častěji kolo vedu. Kolem vrcholu Buková je cesta trochu do kopce a přes kořeny se nejede příliš skvěle. Nicméně je to poslední těžší úsek a tak mi ani nevadí. Netrvá to tak dlouho a jsem u obelisku označující nejsevernější bod České Republiky. Katka už je tady a na lavičce má rozloženou svačinu. Navzájem se fotíme a domlouváme se, že zajdeme společně na kávu do spřízněné cukrárny v Rumburku. Poté mne Katka posílá dopředu, protože mne nechce zdržovat. Býval bzch se nechal rád zdržovat, ale jsem zvyklý poslouchat. Neprotestuji. Spíše si chci poslední část závodu v tom krásném dni užít o samotě. Pomalu tlačím kolo kolem kopečku Hutberg, jehož vrchol je na německé straně. Tady je i šikovná bouda na přespání. Jen k ní dojet ve správný čas. Nicméně teď nevím, jak k tomu došlo, ale Šluknov už míjíme po jeho okraji zase s Katkou a vesele klábosíme. Cesty jsou tady široké a tak jedeme v pohodě vedle sebe. Po známé cestě objíždíme vrchol Jitrovníku, kde potkáváme Petra Zítka. Ten už závod úspěšně ukončil, ale přijel nám naproti. Paráda. Společně jedeme na kávu ve třech. Cestou se tak dozvídáme, že cesta do cíle nebude tak jednoduchá. Ještě nás čeká závěrečná "vyjebávka". Petr nechce prozradit, jaká to je. Před námi se objevuje známá benzinová pumpa. Sjíždíme z kopce a Petr nás neomylně vede k cukrárně. Objednávám si největší možnou kávu s mlékem a zákusek. Je vynikající. Přiobjednávám si ještě jeden. Kupodivu nic neplatím. Majitel cukrárny tvrdí, že se tady nezastavili všichni a tak naše zákusky rozepíše na ostatní závodníky. Přeci jenom máme nějakou výhodu z toho, že jedeme mezi posledními. Při kávě pak vypadává z Petra popis té poslední vyjebávky. není to nic hrozného. Jen je to poslední stoupání po louce do kopce. Katka mne opět posílá napřed. prý zcela určitě do kopce potlačí. Opět se tomu nebráním. Však si v cíli pokecáme až, až... ( Nepokecali. Katku mi ukradl Zdeněk Janeček co jezdí na lehokole ) Vyjíždím z cukrárny a těším se s šipkou na navigaci. Po silnici vjíždím opět do Německa. Těsně před hranicí sedí u benzinové stanice dva pivaři a již zdálky na mne volají, že do pivovaru se dostanu rovně po silnici. Neodporuji jim. Jen se směju pod fousy. Vím, že cesta k pivovaru není tak jednoduchá, jak se zdá. Je tam ještě jeden kopec, který už je ale jen třešínkou na celém dortu s názvem Bohemia Divide. Pod paprsky podzimní slunce šlapu do posledního kopce a následně si vychutnávám poslední sjezd. Těsně před cílem trochu zmatkuji, neboť nedbám na šipku v navigaci, která ukazuje stále rovně. Náhle vidím Bořkovo mávání a jedu k němu. Bohemia Divide pro mne končí. Skoro je mi to líto. Kdo nezažil, nepochopí. ... Občasné hrábnutí na dno svých sil přeci nevadí. Jsem spokojen. Cítím se skvěle. U piva si na sluníčku vychutnávám zbytek dne. ... a jak šly kilometry ? Sobota 26.9.2020 Vyšší Brod – Netolice ( penzion 400 Kč ) Jízda od 12.00 – 01.00, cca 2 hod.odpočinku, ujeto 117 km,průměr 10,37 km/hod Neděle 27.9.2020 Netolice – Mešenský mlýn ( garáž za 100 Kč ) Jízda od 6.30 – 20.30, , cca 2,25 hod odpoč., ujeto 155 km, průměr 12,18 km/hod Pondělí 28.9.2020 Mešenský mlým – Rakovník ( Penzion v dešti 520 Kč ) Jízda od 6.30 – 20.30 , cca 3 hod odpoč., ujeto 109 km, průměr 9,96 km/hod Úterý 29.9.2020 Rakovník – Kokořín ( autobusová zastávka ) Jízda 5.45 – 20.30 hod, cca 3 hod odpoč., ujeto 139 km, průměr 12,01 km / hod Středa 30.9.2020 Kokořín – Suchý Janův Dvůr ( boudička zadarmo ) Jízda 6.00 – 20.00 , cca 4 hod.odpoč., ujeto 103 km, průměr 10,45 km/hod Čtvrtek 1.10.2020 Suchý Janův Dvůr – Dolní Poustevna ( Čtverec pergola zadarmo ) Jízda 6.30 – 20.00 hod, cca 3 hod odpoč.,ujeto 102 km, průměr 9,8 km/hod Pátek 2.10.2020 Dolní Poustevna – Pivovar Kocour ve Varnsdorfu Jízda 6.30 – 13.15 hod , cca 1,5 hod odpoč., ujeto 52 km, průměr 9,9 km Celkem jsem tak na plánovaných 774 km ujel 780 km t.j. o čtyři kilometry více, což je docela málo. Celý závod jsem ujel za 6 dní a 1,5 hod, což jest celkem 145,5 hodin, ale z toho jsem na kole strávil 73 hodin. Ostatní byl spánek ( 55 hodin ) a odpočinek spojený s jídlem. Vítěz jel závod bez pár minut tři dny.a můj soused Jirka Balda Baloušek, který měl celkový čas 3 dny a 13,5 hod., spal asi tři hodiny, skončil dvanáctý. Příště mi tak stačí na vítězství nespat a je to doma. Závod dokončilo 68 závodníků a já byl 59.. Vzdalo 36 závodníků a nenastoupilo na start 18. Poslední měl čas 7 dní a 8 hodin. Katka dojela asi hodinu po mně a tak jsme si mohli udělat společnou fotografii. Po další hodině přijela Martina Hulešová. Skládám jí poklonu tím, že jí umývám kolo z nejhorší nečistoty. Katce a sobě samozřejmě také. Jsem unaven a měl bych jít trochu odpočívat, ale vůbec se mi nechce nikam chodit. Dojídám rohlík se salámem a pomalu si zvykám na klidový stav, kdy nemusím šlapat. Těším se na závěrečný večírek a pomalu začínám řešit přesun zpět do jižních Čech. Do Prahy mne vezme zítra dopoledne Martin, což je jeden z Bášovo kamarádů a zbytek cesty dojedu vlakem. Nakonec to dopadlo tak, že jede se mnou i Jiřka Lípová, která dovedla svoje kolíčko do cíle ještě přede mnou. Obdivuhodný a bláznivý výkon. Ona totiž jezdí na rozdíl ode mne i v noci. To potvrzuje věta z jejího vyprávění :“ Když jsem nemohla najít žádné místo na přespání, šla jsem spát až v šest ráno. To jsem si lehla na hodinu na lavičku.. P.S. Katka Holá je uvedena ve výsledkové listině až za mnou, ale reálně mi to zase nandala. Startovala totiž s ohledem na své zdravotní problémy až v pondělí ve tři hodiny ráno, takže mi dala vlastně patnáctihodinový náskok. O tom jsem samozřejmě nevěděl. Večírek byl jinak pod vlivem Kocourovského piva skvělý, ale dost hlasitý. K večeři jsme si dali dohromady s Martinou tatarák. Spát jdu skoro mrtvý před půlnocí. Sobota 3.10.2020 Smutný konec závodu Bohemia Divide Ranní snídaně ve stylu rautu je skvělá. Konečně se mohu najíst do sytosti. Čaj, káva, vynikající housky, párečky, salám a ovoce. Všeho dost. Bohužel dochází i na placení noclehu a ten podražil na 450 Kč/osoba/ noc. Za ty peníze dost mizerné spaní. Kolem desáté nasedáme s Jiřkou k Martinovi do auta a jedeme do Prahy na vlak. Bohužel o pár minut nestíháme vlak na Plzeň ve 12.13 hod a musíme čekat na další ve 14.13. Ten už je v pohodě. Tedy my jsme v absolutní pohodě. Pomalu nastupujeme a věšíme kola na háky. V tom se vlak dává do pohybu. Jsme v šoku. Nechybělo mnoho a jak jsme si mysleli, že máme dost času, tak nám málem vlak ujel. Usedáme do prvního volného kupé. Tam už sedí jeden chlap - bubák a hned nás upozorňuje, že si máme nandat na tlamičky roušky. Je vidět, že situace s Covidem 19 se začíná přiostřovat. Chlápek nás tak rozhodil, že až do jeho výstupu v Berouně se s Jiřkou moc nebavíme. Teprve poté tak mám možnost pobavit se o Martinovi Dupákovi. Ten je totiž čerstvě rozvedený. Naďa mu utekla s nějakým policajtem z Prácheňáčku. Můj předpoklad se tak potvrdil. Martin byl na Naďu moc starý. Pak už zase kecáme o všem možném. Při přestupu na rychlík do Strakonic potkáváme zasloužilého loudala Martina Víta. Ten nám sděluje svoji nejnovější jobovku. Včera mu ukradli jeho milované kolo. Prý během deseti minut. Je z toho celý pryč. Naštěstí se kolo podle zprávy na internetu našlo po několika dnech. Podrobnosti bohužel nevím. Doufám, že se je ale brzo dozvím. Jasně, že s Jiřkou nemůžeme najít náš vlak do Strakonic a tak nestíháme ani navštívit občerstvení v příjemné plzeňské nádražce. Lezeme raději přímo do vlaku. Kolem čtvrté vystupujeme ve Strakonicích. Na Jiřku tady čeká Rosťa a ten už si jí přebírá do své péče.
«
