Tandem Vít Čenda Čenovský a Rostislav Charvát /Galaxy CykloŠvec Stevens/ absolvovali závěrečný závod MTB sezóny Author ČT cup v Jizerských horách. Čenda popisuje podrobně závod.
V pátek ve 3 hodiny odpoledne nakládám v Písku Rosťu, což je můj nový kamarád. Jak jsem již psal, tak spolu pojedeme uvedený závod na tandemu. On je totiž nějak zrakově postižený, tak sice trénuje na kole sám, ale závodí na svém tandemu, který mu kdysi zakoupila organizace „Světluška“. Kolem osmé konečně dojíždíme do Jablonce n.N., kde nacházíme penzion „Petřín“, kde po ubytování večeříme. Rosťa si dal nejdříve jenom sulc, ale toho bylo tak málo, že si přidal tatarák se 4 topinkami. Já jsem si dal skvělou grilovanou panenku se šťouchanými brambory. Vynikající. Vše jsme zapili každý třemi dobře načepovanými Plzněmi.
Značně unaveni jdeme na náš příjemný pokojík, který s námi sdílel za 200 Kč i náš pes Bert.
Domluvili jsme se, že v sobotu ráno vstaneme v 6.30 hod, ale já jsem nervózní a tak již v 6.00 hod jdu Berta vyvenčit. Bude totiž během závodu zavřen v autě. V půl osmé již jdeme na snídani. Následují vločky s mlékem a jogurtem a sladká káva s croissantem a nějakou další buchtou. Krátce po osmé nasedáme do auta a jedeme na start. Máme celkem dost času. Parkujeme, fotíme se a v půl desáté pospícháme na start. Jsme ve čtvrté vlně a máme smůlu. Kategorie tandemů není vypsána a tak se nemůžeme dostat na stupně vítězů.
Na startu kromě naší kuriozity – tandemu jsou také chlapci na skládačkách. Hned si je musím také vyfotit. Zdá se mi, že jedeme jako ďasi, ale oni jsou velmi dobří a jedou skoro stejně rychle jako my. Neuvěřitelné.
….a teď pár slov k průběhu závodu, který byl ostatně dost krutý. Předpověď počasí slibovala ještě poslední den babího léta, ale ráno se mi v předpovědi ukázal setrvalý déšť s množstvím srážek pouhých 0,5 mm/hod. To by samo o sobě nebylo moc. Já však vím, že v tomto odhadu se meteorologové často mýlí.
Přesně v 10.00 vyrážíme. Nasedli jsme a nepadli, takže O.K. Jedeme a zdá se mi, že jedeme hrozně rychle, neboť jsem vydedukoval, že vodní nádrž Josefův Důl je na dvacátém kilometru. Špatně. Byla na dvanáctém, ale jelo se k ní dost do kopce. Teprve potom následuje stoupání 8 kilometrů na hřeben Jizerských hor, Tam začíná lehce krápat a netrvalo dlouho a rozpršelo docela dost. Začal docela pěkný očistec. To já už jsem necítil prsty na rukou, jak mne brněly. Vytřepávání nepomohlo. Občas mi připadá krajina docela známá ze zimní Jizerské 50, ale teď je trasa skoro o 20 kilometrů delší a tak se to musí někde projevit. Zpočátku stojí kolem trasy fanoušci a hrozně nás povzbuzují. Je to neuvěřitelný doping. V jednom místě dokonce tvoří špalír. Úžasné. Od prvních okamžiků se nám proto jede parádně. Teprve teď, když jsem shlédnul výsledky, jsem zjistil, že jsme se pohybovali v závěru startovního pole, ale stále někoho přrdjíždíme a to jak na rovině, tak do kopce. Dvojkolo se nechá opravdu pěkně rozjet. Teď však vidím, že jsme vlastně předjížděli jenom ty slabší kusy. Cítím mírné bolesti v podbřišku a tak musíme na chvíli zastavit. Mám dojem, že musím vykonat velkou potřebu. Naštěstí to byl jeden hlasitý prd. Hned se mi však ulevilo. Nakonec asi na čtyřicátém kilometru oblékám goretexovou bundu. Ta mne zachránila. Pršelo již docela krutě. Žádná procházka růžovým parkem. Na pověstných panelkách mám docela strach, že se vyflákáme. Když jsou panely v loužích, mnohdy ani nevíme, čím projíždíme. Nejjistěji se cítím na asfaltových silničkách. Tam valíme jako blázni. Někdy se kolem nás mihnou i kluci na skládačkách, kteří také nepředstavitelně upalují. Musí to být také trénovaní cyklisté. V jednom kopci nám zahaprovalo přehazování a my museli slézt a kopec vytlačit. Naštěstí to bylo na celé trase jenom jednou. Ten kopec bychom ale stejně asi nevyjeli. Závěr závodu vedl po cestách hlinitých, kde vyčuhovaly kameny a docela to dost drncalo. Asi šest kilometrů před cílem se tak ozvala rána a bohužel nám ruplo zadní kolo. Přesněji řečeno bouchla duše. Obracíme kolo na řidítka a vyndaváme zadní kolo. Klepu se jako sulc, ale daří se mi vyměnit duši. Díru v tom dešti nehledáme. Foukám kolo a když mne střídá kolega, zjišťuji, že Rosťovi to moc nejde. Kolo raději dofukuji sám. Jasně, že ne tolik jako na startu. Jaké jsme měli štěstí, se ukázalo až v autě, když jsme kolo naložili. Teď tedy už nasedáme na kolo a dojíždíme do cíle. Měli jsme smůlu, protože nás v těchto chvíli předjel druhý tandem s nevidomým cyklistou vzadu a Rosťa nad nimi chtěl zvítězit. Snad příště. V krásném čase 4.19.45 jsme dojeli do cíle a skončili jsme na 384 – tém místě v kategorii do 60 – ti let. Celkově 1821 z asi 1950 účastníků, když dalších asi 200 nebylo klasifikováno nebo se nepostavilo na start. Vítěz měl pak čas 1.56.58 a na čtvrtém místě se umístil Skála Jaromír, který byl o pouhé čtyři vteřiny pomalejší. Vítěz jel tedy rychlostí 30 km/hod, zatímco my jeli asi 15 km/hod. Možná jsme si to ale užili více.
Po dojezdu do cíle se v rychlosti jen občerstvujeme a poté jdeme k autu, kde se převlékáme do suchého. Hned je nám podstatně lépe. V 15.00 se vydáváme na cestu zpět a těsně před odjezdem při úklidu tašek zjišťuji jaké jsme měli obrovské štěstí při dojezdu. Na zadním plášti se totiž udělala boule a duše se opět drala ven. Odtrhl se plášť od vyztužovacího drátu. Ufoukl jsem duši a vysvětlil vše Rosťovi. Obrovská klika, že jsme do cíle nemuseli dojít pěšky.
Na cestě domů pak už jenom kupujeme u Pěnčína jablka a Rosťa se mne cestou asi 5x ptal, jestli mi je opravdu 70 let. Já mu na to jen řekl, že to byl od něj můj nejkrásnější opožděný dárek k mým jubilejním narozeninám.
Vít Čenda Čenovský
