Rozhovor s našim mechanikem Fox - Tomášem Čechem /Galaxy CykloŠvec Stevens team/, který na Stevens Colorado absolvoval extrémní závod 1000 Miles Adventure se startem v Nové Sedlici na Slovensku. Cíl byl po 1630 km s převýšením téměř 40 000 m v Třebeni na západě Čech.
Ahoj Tomáši, před pár dny jsi zdárně dokončil legendární extrémní závod 1000 miles adventure. Mohl bys nám tento závod nějak přiblížit?
T: Závodem 1000 miles adventure se snaží zakladatel Jan Kopka zprostředkovat také ostatním „dobrodruhům“ své zážitky a dojmy z absolvovaných cyklistických závodů přes Aljašku, či Austrálii, ovšem v relativně bezpečných podmínkách naší střední Evropy. Namotal trasu ze Slovensko-ukrajinských hranic až na Česko-německé hranice cestami, které jsou často spíše necestami a to tak, aby účastníci byli co nejvíce mimo civilizaci a mohli zažít pocit, že jsou na světě sami. Jedná se o legendární výzvu a zároveň nejtěžší závod ve střední Evropě. Museli jsme zvládnout vzdálenost delší než 1 600 kilometrů a vystoupání vyšší než tří Mount Everestů. Já konkrétně ujel vzdálenost 1680 kilometrů a nastoupal 32 300 metrů. K tomu přičtěme spoustu brodění přes řeky (největší výzvou byla řeka Váh), přemnožení medvědi na Slovensku. To vše musejí zvládnout účastníci závodu sami, bez jakékoliv podpory.
Mohl bys nám přiblížit trasu závodu?
T: Závod začíná v nejvýchodnější vesnici Slovenska což je Nová Sedlice. Po startu jsme zamířili k Zemplínské Šíravě, což je třetí největší vodní plocha na Slovensku. Na délku měří 11 kilometrů. Další úsek vedl zemí nikoho, kde jsme jen občas projeli malými vesničkami. Byl jsem překvapen, že dopravní cedule označující jejich začátek a konec byli psány dvojjazyčně. Ostatně azbuka zde byla všudypřítomná a vliv rusínské architektury taktéž. Prvním velkým městem které jsme viděli byly Košice, druhé největší město na Slovensku. Nejeli jsme přes ně, ale shlíželi jsme na ně z chaty Hrešná. Ta je cílem závodníků jedoucích na pořadí. U ní totiž začíná první větší medvědí zóna, takže kdo chce jet na pořadí, musí k ní dojet první den.
Další zajímavostí naší trasy byl Slavošovský tunel, což je nedokončený tunel na nedostavěné železniční trati z Revúce do Slavošovců, na pomezí okresů Revúca a Rožňava. Byl vybudován v roce 1941, jeho celková délka je 2 401 metrů, přičemž měl překonávat hřeben Revúcké vrchoviny. Zvláštní pocit jet v naprosté tmě pod horami.
Následovala města Detva, Zvolen A Banská Štiavnica, která je turisticky velmi oblíbenou destinací. Je to opravdu krásné město, popularitou připomínající náš Český Krumlov.
Konečně jsme se blížili k prvnímu check pointu, který nás čekal v Trenčíně. Měli jsme za sebou 622 km při průměrném stoupání okolo 2000 metrů na 100 kilometrů. Byl to úžasný pocit sem dojet, ale místo relaxace jsme pozorovali z check pointu řeku Váh, kterou jsme měli brodit. No a ta je obávaným strašákem. Přiznávám se, měl jsem obavy, ale o to byl ten zážitek silnější a já měl velkou radost, že jsem to zvládl a nevykoupal své věci či kolo. Mnozí takové štěstí neměli.
Trenčín byl posledním městem na Slovensku, tak hurá do Čech, kde nás čekala Slovácká Strážnice, Hodonín a dále oblíbené jihomoravské destinace jako Lednicko Valtický areál, Mikulov, Hrušovany nad Jevišovkou a Vranov nad Dyjí.
Konečně se dostáváme do jižních Čech, konkrétně do města Stráž nad Nežárkou a následně na Třeboňsko, následujíce Českým Krumlovem. Posledně jmenovaný Krumlov mám moc rád, ovšem tentokrát na mě působil až moc hekticky. Trasa vedla spíše opuštěnými oblastmi a proto byl turisty obsazený Český Krumlov pro mě přelidněný. Následovala Šumava a Kašperské Hory, pak Český les kde jsme projeli Folmavou a Rozvadovem.
Jak tě napadlo, že bys jel? Inspiroval tě někdo?
T: Poprvé jsem se dozvěděl o tomto závodu od svého švagra Bohouše, který ho měl v plánu jet. Přiznávám se, že v prvním okamžiku mi to přišlo jako strašná blbost, ale čím víc jsme se o tom bavili, tím více mě to začalo lákat. Zvlášť když jsem si uvědomil, že je to vlastně velmi podobné motoristickému závodu Rallye Paříž Dakar, kterého jsem od mala fanoušek. Je to vlastně dost podobná výzva, závodník se potýká s extrémně dlouhou trasou, nehostinnou krajinou, vlivy počasí, fyzickou a psychickou únavou, ale také s únavou techniky a materiálu. Ovšem rozdíl proti Dakaru je ten, že závod „v cyklo verzi“ je finančně dostupný i nám, obyčejným lidem.
Co tě nakonec přesvědčilo, že pojedeš?
T: No zase Bohouš (smích). Sledoval jsem ho po celou dobu jeho závodu a hned po tom, co ho zdárně dokončil, jsem s ním mluvil. Svítily mu oči nadšením, když mi povídal, jaká dobrodružství prožil a já věděl, že jsem ztracen. Musím jet.
Kolik času uplynulo od okamžiku, kdy ses rozhodl, že pojedeš, do skutečného startovního výstřelu?
T: Byla to skoro 2 roky dlouhá cesta. Já se cyklistice věnuji teprve 3 roky, předtím jsem na kole neseděl 25 let. Takže v okamžiku, kdy jsem s myšlenkou o mílích začal koketovat, jsem měl jen jedinou zkušenost s vícedenním cyklo výletem. Tou byla cesta z Pasova do Bratislavy po asfaltové cyklostezce linoucí se po břehu Dunaje s takřka nulovým převýšením. Navíc jsem jel s bratrem a spal v penzionech. Spaní venku bylo pro mě další neznámá. Naposled jsem spal venku před více jak 20ti lety, když jsem absolvoval základní vojenskou službu.
Vypadá to, že v době, kdy ses rozhodl míle jet, tak to byl dost ambiciózní, možná až bláznivý nápad. Jak ses připravoval? Poradil sis s tím sám?
T: No to rozhodně ne (smích). Hodně mi pomáhali mí kamarádi a kolegové z firmy CykloŠvec. Všichni jsou to nadšení celoživotní bajkeři. Každý z nich mi měl co předat. Někdo je závodník, tak mi pomohl s fyzickou přípravou, někdo žije bikepackingem, takže jsem měl možnost získávat zkušenosti s outdoorem. K tomu jsem od nich získával rady a zkušenosti, jak se starat o kolo, aby technika ten nápor vydržela a já si uměl leccos opravit sám. Díky nim jsem vyladil potřebný materiál k dokonalosti. Naprostá většina věcí, co jsem měl s sebou, fungovala skvěle.
Jak takový výběr na náročnou cestu funguje? Co pro tebe bylo důležité?
T: Začalo to výběrem kola. Chtěl jsem hardtail kvůli úspoře hmotnosti a také se na něj jednodušeji připevňují brašny. U celopéra se nedá kvůli tlumiči použít velká rámová brašna, což je škoda, protože u tohoto typu kola je hmotnost nákladu umístěná v ideálním místě, tj v těžišti kola, kde negativně neovlivňuje chování kola. Volba padla na Stevens Colorado 401. Je to nejvyšší hliníkový model hamburské značky Stevens. Toto kolo je velmi lehké, váží pouhých 11,6 kilo a je skvěle vybavené. Je osazené komponenty od Shimana, konkrétně řadou XT. Osobně považuji za velkou výhodu, že je kolo spíše nenápadné, a tak jsem o něj nemusel mít strach, když jsem si šel například nakoupit do obchodu. Jen znalec pozná, že kolo stojí přes 50000 korun. To je samozřejmě o osobních preferencích, ovšem já jsem rád „skrytý v davu“, než aby každý věděl, jakou raketu sedlám.
Na Coloradu mám najeto cca 10 000 kilometrů a musím říct, že je to úžasný, takřka bezúdržbový stroj. Jediné, co jsem za celou dobu vlastnictví řešil, byly spotřební věci tzn. brzdové destičky, lanka s bovdeny a řetěz. Ten používám od značky KMC - X12, a protože chci mít své kolo hezké, zvolil jsem zlatou variantu, která kolu dodává luxusní šmrnc
Oblečení jsem měl z velké části od písecké firmy Progress. Používám jejich trička z merino vlny MB TDR, na která nedám dopustit. Jejich schopnost hřát, i když jsou mokrá, je neuvěřitelná. Navíc nesmrdí, což je při tak dlouhém závodu k nezaplacení. Také jsem velmi spokojený s minimalistickou větrovkou Glider. Ta zabere minimum místa, ale díky hliníkové fólii udrží teplo pěkně vevnitř. Mojí zvláštností je, že jezdím i v létě s nákrčníkem. Nemám rád foukání studeného vzduchu na krk, tak mám na sobě takřka každou vyjížďku TUBE PROGRESS.
Jedna z nejdůležitějších věcí jsou rukavice, protože máte ruce na řídítkách takřka celý den. Má volba padla na RIPPER GLOVES a i díky nim jsem neměl žádný problém. Ostatní mílaři se často potýkali s necitlivostí prstů a bolestmi zápěstí. To se mi naštěstí vyhnulo.
Ovšem nejvíce jsem na sobě měl týmový dres Galaxy CykloŠvec Stevens od písecké firmy Ace sport a kalhoty Stevens Equipe. Tento dres a kalhoty na sobě mám nejen při závodě, ale i při pravidelných projížďkách. Pociťuji hrdost, že jsem součástí firemního týmu.
Co se týče brašen, zvolil jsem českou značku Acepac a byl jsem moc spokojený. U ostatních závodníků jsem viděl, že z velké části i oni věří této firmě. O této značce jsem se dozvěděl díky mým zkušeným kolegům a dnes už bych nic jiného nechtěl. Vysoká kvalita provedení, výrobky, u kterých je vidět, že někdo opravdu přemýšlel, jak je udělat co nejlépe a za velmi přijatelnou cenu. Kromě brašen mám od Acepac i batoh a ten nenese jedinou známku poškození, i když ho mám už přes 2 roky. Myslím si, že co přežije takový test jako jsou míle, to svědčí o kvalitě výrobku. Natož takhle dobře.
Jaké ty míle vlastně byly? Jel si sám?
T: Já vlastně zažil dvoje míle. První půlku jsem jel ve skupince s 3 bajkerama. Sedli jsme si nejen výkonností, ale i humorem a nastavením mysli. Užili jsme si spoustu legrace. Slovenská část byla terénem velmi náročná. Dám příklad. 8 kilometrů před prvním check pointem jsem volal jednomu závodníkovi, co byl před námi, abych zjistil, jak to na check pointu vypadá. Říká mi, to vím, kde jste… Za 3 hodiny jste tady. Nevěřil jsem mu, myslel jsem, že si dělá srandu. Přece není možné, abych jel 8 kilometrů 3 hodiny. Ukázalo se, že nekecal. Organizátor nás prvně vedl po otevřených loukách a polích do kopce, kde jsme v úmorném vedru ze sebe vypotili poslední kapky potu a poté nás vedl dolů lesní cestou, kde ovšem byly v krátkých intervalech pokácené stromy. Naší rutinou tedy bylo ujet 80 metrů, slézt z kola, přenést ho přes pokácené stromy, nasednout na kolo, ujet 80 metrů a tak pořád dokola.
Druhá půlka, tzn přes Česko, měla být jednodušší. Ovšem já se rozloučil se svými spolubojovníky a jel druhých 500 mil již sám. Navíc si se mnou pohrálo počasí. Na jižní Moravě jsem chytl neskutečná vedra, kdy teploty na slunci přesahovaly 40 stupňů, což je v otevřené krajině fakt peklíčko a poté jsem zažil opravdu šílenou bouřku, která šla přímo nade mnou. Byla to opravdová zkouška toho, co člověk vydrží. Bouřka byla tak silná, že jsem během 3 minut stál po kotníky ve vodě. Když jsem druhý den viděl množství popadaných stromů a brodil se rozvodněnou Malší, říkal jsem si, že jsem měl opravdu kliku, že se mi nic nestalo. Najednou jsem viděl totálně promočené věci a dlouhou chladnou noc strávenou v lese jako malou bolístku. Tohle nebyla obyčejná bouřka.
Která půlka se ti líbila víc?
T: Těžká otázka. Mým původním záměrem bylo jet sám. Nakonec si ale myslím si, že jet celý závod sám je úplně jiná disciplína. Už jen třeba po mentální stránce se člověk cítí lépe a bezpečněji ve skupině. Spousta věcí, které ve 2 a více lidech nejsou vůbec problémem, mohou být o samotě komplikované. Třeba jen takový nákup surovin. Nechat kolo nehlídané před obchodem je nešťastné, zvlášť když na něm máte navěšené veškeré své živobytí. Mimo závod 1000 mil jsem to řešil tak, že jsem vždy někoho oslovil a poprosil o hlídání. U mil jsem se tím ovšem nezdržoval a doufal, že to dobře dopadne. Měl jsem kliku.
Musím přiznat, že první půlku s klukama jsem si užil víc. Bylo to velmi těžké, protože na Slovensku jsme měli například největší brod přes řeku Váh i výstup na nejvyšší horu naší cesty, horu Vtáčník 1345 mnm. Ovšem díky mým spolubojovníkům jsme byli neustále v dobré náladě a přes nástrahy trasy se přenesli s nadhledem.
Druhá půlka, ta o samotě, byla hodně o vnitřním dialogu. Prohnala se mi za tu dobu hlavou spousta věcí. Někdy blbiny ve stylu, když vám uvázne v hlavě písnička, kterou nedokážete utišit, ovšem někdy vážná životní témata. Ne že by člověka v normálním, nezávodním životě nenapadla, ovšem to není čas se jim více věnovat. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale moje mysl už nemá moc času někde bloumat a déle se věnovat nějaké myšlence. Když mám volno, tak se během chvilky v mé ruce objeví mobil. Hlavně honem, aby mi něco ze světa neuteklo.
Takže druhá půlka nebyla tak zábavná, ale dalo by se s lehkou nadsázkou říct, že to byla duchovní pouť. Přispělo k tomu i pár setkání, která jsem během cesty zažil. Občas jsem narazil na fanoušky závodu a to bylo velmi příjemné. Normálně vám na kole těžko někdo zafandí, ale tady se to stává poměrně často. No a není nic příjemnějšího, než si náročný den zpříjemnit zastavením a popovídáním s lidmi. Potkal jsem takhle skupinu lidí z odvykací léčebny. Bylo to něco jako setkání úspěšných absolventů, lidi, kteří byli čistí už roky. Byl to tak ryzí zážitek, velmi upřímný a naplňující. To normálně člověk nezažije. Jeden kluk mi řekl, že je čistý 11 let, od té doby dvakrát absolvoval pouť do Santiaga de Compostela. Během cesty se rozhodl, že požádá svou přítelkyni o ruku. To mě zaujalo, protože i já jsem během mé cesty dospěl ke stejnému rozhodnutí. A to jsem vždy říkal, že se nikdy ženit nebudu.
Jakou jsi měl největší krizovku? Přemýšlel jsi nad tím, že skončíš?
T: To, že bych skončil pro mě nepřicházelo v úvahu a ani taková myšlenka neproběhla. To, že jsem mohl jet, bylo společným úsilím mnoha lidí a já je nemohl zklamat. Pustila mě moje přítelkyně a dcera, kamarádi a kolegové z práce, šéf firmy mi dovolil jet, na jak dlouho jsem potřeboval, takže vzdát to nepřicházelo v úvahu. To vám každý šéf nedovolí, vzít si volno na 2-4 týdny v létě uprostřed sezóny, když si všichni vybírají dovolenou.
Ovšem párkrát jsem zažil chvíle, kdy jsem si říkal, že teď kdybych se na to vykašlal, tak se na mě nikdo nemůže zlobit a i sám bych si to před sebou dokázal obhájit.
Všechno to vlastně odstartovala ta bouřka, to byl první z těch okamžiků. Druhý den, když jsem zdolával cestu kolem rozvodněné Malše, kde cesta byla z většiny pod vodou a já se díval na své do krve sedřené nohy, jak se louhují v té rozvodněné řece. To byla celkově těžká část, kdy jsem 4 kilometry šel 2 hodiny. Tento úsek byl pak organizátorem z trasy odstraněn, ale já už ho absolvoval. Ale asi nejhorší bylo, když jsem se nebyl schopný dostat přes jeden spadlý smrk, který se nedal s kolem obejít ani z jedné strany kvůli terénu a byl spadlý tak nešťastně, že jsem musel kolo přes něj přehodit, ale sám jsem musel podlézt. Kolo na druhé straně spadlo naprosto nekontrolovaně, ale naštěstí vydrželo. Ovšem ten pocit, když jsem ho podlézal a v tom stromě zakřupalo, bych vám nepřál zažít. Kdyby v tom okamžiku povolil a spadl na zem, tak je po mě.
Jaké pocity jsi měl v cíli a jaké byly následující dny?
T: V cíli se ukázalo ono okřídlené, že cesta je cíl. Nic se nezměnilo, jen jsem věděl, že jsem dokázal to, k čemu jsem se zavázal. Radost jsem pochopitelně měl, přijeli mě do cíle přivítat rodiče a partnerka s dcerou. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že moje dobrodružství končí a najednou i ten cíl, který jsem měl 2 roky před sebou. Najednou jsem neměl žádný plán. Teď čekám na inspiraci, co vymyslím dalšího.
Co bys vzkázal ostatním?
T: Pokud vás moje cesta byť jen trochu zaujala, ale bojíte se, že na to nemáte, mám pro vás tip. Neberte to jako závod, ale jako poznávací dovolenou po bývalém Československu. Na splnění závodu máte 2 měsíce a průměrných 28 kilometrů denně ujede snad každý. Ovšem to, co prožijete na mílích, to vám 14 dní v Turecku v all exclusive 5ti hvězdičkovém hotelu dát nemůže. To garantuji. Intenzita toho zážitku je na úplně jiné úrovni.
Další foto, videa a zážitky z cesty najdete v článku zde i na facebooku a instagramu teamu. Kompletní informace a výsledky na webu závodu: www.1000miles.cz
Foto: 1000miles.cz a Vít Huspenina
